Choroby přivolané myšlenkou na nemoc

Nejvíce nemocí přivádějí si lidé svými myšlenkami, tím, že stále na nemoci myslí. Mnohému stačí jen nepatrná bolest nebo chvilková nevolnost, a hned počne se tímto pocitem obírati s takovou důkladností, že tento pocit, který by třebas, kdyby mu nebylo věnováno tolik pozornosti, za chvíli zmizel, tímto přemýšlením se upevňuje a zesiluje. Mnozí hned plni strachu přemýšlejí, co to asi je, jak dlouho to bude trvat, jaké budou následky atd., a přitom si jistě neuvědomují, jakou moc a sílu mají podobné myšlenky o nemoci.

Každá myšlenka je tvořivá síla, která do vesmíru vyslána, hledá zde síly sobě podobné, aby se s nimi spojila v silný myšlenkový proud. Tímto proudem posílena, zachycuje se podobně jako radiová vlna na všech stanicích s ní sladěných. Proto člověk, zabývající se myšlenkami o nemoci, bolesti a utrpení, zachycuje v sobě z vesmíru se jej dotýkající bolesti, nemoci a utrpení z celého světa. Že si tím rozhodně neposlouží, je jasno. Ba, i člověk sebe zdravější pocítí v této chvíli spojení s vesmírovým proudem nemocí a utrpení různé bolesti na různých místech těla a nedovede si vysvětliti, jak je to možné, jak tyto bolesti vznikly. Kdyby si byl vědom úžasné síly každé myšlenky, pak by jistě pochopil, že si bolesti tyto přitáhl z vesmíru sám svým přemýšlením o nemoci.

Proto chceme-li býti zdraví, silní a svěží, musíme naplniti duši svou myšlenkami a vírou ve zdraví, sílu a svěžest. Tím připojíme se k myšlenkovému proudu stejného obsahu jako je myšlenka naše. Myslíce stále jen na zdraví, nemůžeme nikdy přijmouti v sebe žádné nemoci.

I toto mé tvrzení potvrdila mi v mnoha a mnoha případech moje praxe. Uvedu zde alespoň jeden, opravdu klasický příklad.

V jednom venkovském městě, kde pan farář z kazatelny ohlašoval můj příchod, přihlásila se u mne o léčení také jedna žena, dobrá duše křesťanská. Ptal jsem se jí, co jí vlastně chybí.

»Ale to já sama ani nevím. Někdy to začne u palce na noze, někdy v lýtku, někdy mne bolí koleno, jindy stehno, pak opět srdce, hlava, krátce, celým tělem mi to prolézá.«

Věděl jsem hned, co s ní ve skutečnosti je, a také jsem jí to řekl. Byla to síla její vlastní myšlenky, která ji vrhala z bolesti do bolesti, z jedné nemoci do druhé.

»Kdybyste přestala o svých bolestech přemýšlet, bolestí byste neměla. Řekněte si raději pevně: Pryč ode mne zlé, škodlivé myšlenky o nemoci. Vždyť mně nic není, já jsem úplně zdráva, a uvidíte, že vám bude dobře.«

Líbila se mi opravdu prostoduchá odpověď ženina:

»Vědí, to můžou mít docela pravdu. Já jsem totiž švadlena a chodím po domech šít. Když jsem tak od rána do večera zaměstnaná a musím myslit na práci, nemám čas myslit na to, co mi schází, a tak se u mne žádná bolest ani neohlásí. Za to však, když zůstanu doma a nemám co dělat, tak z bolesti ani nevyjdu.«

Proto braňte se, ze všech sil se braňte každé myšlence na nemoc! Nemazlete se s žádnou chorobou! Myslete raději stále jen na zdraví, abyste si z vesmíru přitahovali stále jen zdravé, svěží proudy duchovní, které vás naplní nezdolnou silou k životu a neochvějnou vůlí využíti všech svých schopností.

Běda hypochondrům! To jsou nejtěžší pacienti tohoto druhu. Po celý život jsou stále nemocni - ale jen vlastní svou vinou, protože o ničem jiném nepřemýšlejí, než o svých nemocech. Oč šťastnější jsou ti, kteří plni optimismu věří, že jsou zdrávi, i když tu a tam nějaká bolest se jich dotkne!

V souvislosti s podobnými příčinami chorob lidských třeba se zmíniti také o těch nemocných, kteří podléhají následkům svého onemocnění pro pouhé ochrnutí vůle.

Nejvíce takto postižených zanechala nám španělská chřipka, která řádila na konci světové války. Dle statistiky zůstalo po ní asi 104.000 lidí úplnými mrzáky, nad nimiž lékaři, jak v mnoha případech sami doznali, jsou úplně bezmocní. To je zcela pochopitelno, protože jsou to lidé s ochrnutou vůlí, na něž všechny léčebné prostředky nedostačují. Dále pak, většina těchto nešťastníků, právě následkem ztráty vlastní vůle stala se schopným nástrojem bloudících duší, t. j. jejich astrálních těl, která našla vhodné místo ke svému zakotvení. Tyto cizí bytosti, v cizím těle usídlené, velmi často tělo nešťastníka zdeformují, ochromí, ba mnohdy učiní je naprosto neschopným každého pohybu.

U takovéhoto nemocného je nutno nejdříve odstraniti ovládající jej bytost, potom duchovní silou prozářiti jeho mozek, aby se opět vrátila vůle nemocného, a nakonec pak prozářiti duchovní silou celé jeho tělo. Dále pak třeba od nemocného zcela důrazně žádati naprostou poslušnost, neboť ochrnutý, přivyklý své nehybnosti, není vždy ochoten podrobiti se pozvolným, ale nezbytným cvikům tělesným. Nejprve se cvičí předpažení, rozpažení a vzpažení, a to vždy třikrát za sebou, až je si nemocný jist, že svýma pažema vládne. Pak se nemocný učí choditi, k čemuž jsou velmi účinná rázná tempa vojenských kroků, a když tak asi třikrát přes pokoj přejde, učí se obyčejné, nenucené chůzi. Tato cvičení musí s nemocným někdo prováděti po celé tři neděle, jak již řečeno, alespoň třikrát denně. Jejich účelem je především, aby si nemocný sám pomalu uvědomoval, že když chce, může konati všechno, co bude opravdu chtíti, čili, že může opět ve všem uplatňovati svoji vůli.

Nemocný sám má pak radost z toho, co všechno již sám dokáže, a tato radost je mu povzbuzením, aby se snažil sám dokázati i jiné věci, kterých až dosud nebyl schopen. Po třech nedělích zpravidla pokročí již tento způsob léčby tak daleko, že nemocný je schopen každé práce, která se mu přidělí, nebo kterou on z vlastní své vůle chce vykonati.

Takovýchto nemocných léčil jsem již spousty, a mohu říci, že 90% úspěšně, byl-li totiž nemocný ochoten podrobiti se vůli toho, komu jsem po svém prozáření svěřil další vedení tohoto léčení.

U pacientů zpohodlnělých, kterým je milejší lenošiti, nic nedělati a dáti se jinými stále obsluhovati, nepomůže ani duchovní léčení.

Uvedu zde jeden případ, který jsem poznal v Košicích.

Starostlivý muž přivezl ke mně svoji manželku, která po španělské chřipce ležela ochrnuta, a to trvalo déle než deset let. Když jsem provedl na ní své léčení, procvičila bezvadně všechna mnou diktovaná cvičení, takže se mohla zcela volně pohybovati. Dokonce došla i bez námahy sama domů. Jakmile však se octla doma, položila se znovu na svoji pohovku a prohlásila k svému muži:

»Tak, a teď zůstanu znovu ležet a nikdo mne nedostane z té pohovky, ani pan K. ne.«

Je přirozeno, že v takovýchto případech je všechna námaha marná. Jediné, co by mohlo býti opravdu účinným, je energické zakročení, neúprosné naléhání, cosi podobného tomu, co jsem poradil nešťastnému otci v P.

Pozval mne totiž, abych léčil jeho syna studenta, asi dvacetiletého, který zmalátnělý po chřipce ležel a nemohl se ani postaviti. Prozářil jsem jej, a když jsem byl s léčením hotov, vyzval jsem jej, aby vstal. Naříkal, že vstáti nemůže, že jej všechno bolí, krátce, znal jen důvody, proč by to nešlo. Vysvětloval jsem mu, že jsem jej právě posílil, a že nyní jistě jeho síly stačí na to, aby vstal, jen kdyby chtěl. Mladíkovy nářky mne však nezmátly. Obrátil jsem se k jeho otci.

»Milý tatínku, když nepomůže nic jiného, pak bude třeba radikálního prostředku. Vezměte si k ruce pořádnou hůl, a třikrát denně vyzvete svého synáčka, aby vstal z postele. A kdyby nechtěl, naložte mu jich, kolik se do něho vejde, protože on vstát může. Kdyby si řekl: já chci vstát! - tak to skutečně dokáže a vstane.«

V tom okamžiku ozvalo se za mnou hlasitě:

»Já chci!«

Ohlédnu se - a ejhle! Student stál již na nohou a k úžasu svého otce začal choditi po pokoji.

Podobných výsledků z tohoto oboru své léčby mohl bych uvésti celou řadu. Pro mne, který s tímto výsledkem předem počítal, nebývalo v nich tolik překvapení, jako pro nejbližší okolí ochrnutého. Ze všech nejvíce býval však zpravidla udiven sám nemocný, když svoje, mnohdy po léta opakované nemohu nahradil energickým chci a musím, a skutečně také dočkal se toho, že mohl se volně pohybovati.

Na tomto místě zmíním se ještě o jednom, zvlášť výstižném případě.

V jednom místě Podkarpatské Rusi léčil jsem na přání pana primáře v nemocnici mnoho nemocných. Když pak pan primář viděl řadu úspěchů a krásných výsledků, požádal mne, abych zašel s ním k jednomu z jeho pacientů, který již 13 let leží úplně ochrnut následkem španělské chřipky. Neví prý si s ním již rady.

Šli jsme k němu. Našli jsme jej na terase, kde úplně bezvládný ležel na pohovce. Jeho lidé domácí přenesli jej z venku do pokoje, a zde posadili ho do křesla.

Mojí první otázkou bylo, zda si opravdu přeje býti zdráv. Přisvědčil, že ano. Upozornil jsem jej, že se tak může státi jen tehdy, bude-li absolutně poslušen všech mých příkazů a udělá-li naprosto vše, co budu od něho žádati. Pak teprve provedl jsem léčení své, podobně jak bylo již zprvu popsáno, a po tomto léčení začal jsem s ním prováděti prvé cviky rukou. Když po letech viděl své natažené ruce, dosud stále jen zkroucené a ztuhlé, a když poznal, že s nimi může opět volně vládnouti, byl tím překvapen i rozradostněn zároveň. Dále poručil jsem mu, aby se postavil.

Přítomný pan primář upozorňoval mne na to, že nemocný již 13 let na svých nohách se nepostavil, takže to asi nepůjde, aby se tak rychle postavil.

V   odpověď na to upozornil jsem pana primáře, že není dobře podobnou skepsí a pochybnostmi oslabovati účinky duchovního léčení, které se mohou projeviti tam, kde jsou očekávány s absolutní vírou. Potom jsem se obrátil znovu k nemocnému a opakoval mu svou výzvu, aby vstal.

Ač bylo na nemocném patrno, že musí na to vynaložiti mnoho energie, přece jen poslechl a vstal. Započal jsem ihned s cvičením prvých kroků, a i toto cvičení se dařilo. Po chvíli pozoroval jsem sám na něm únavu, a proto nechal jsem jej, aby si sedl a odpočinul si. Netrvalo však dlouho, a nemocn sm, bez pobízení znovu vstal a pešel celou místnost, kter byla asi 8 metrů dlouhá.

Všichni jsme ho v úžase sledovali, kam se najednou rozběhl. Jeho rodiče, kteří ho v této chvíli pozorovali, dali se do pláče. Jeho otec, který byl řeckokatolickým farářem, řekl pak toto:

»To sám Pán byl nyní s námi a tento zázrak učinil.«

Tři dny poté probudil se otec ve čtyři hodiny ráno a shledal, že synova postel je prázdná. Ve chvíli prvého uleknutí nemohl si ani pomysliti, co se s ním mohlo státi, a proto šel jej hledati. Vyšel na verandu, a tu spatřil svého syna, který právě nesl dvě putynky vody k napájení koňů, které byl již před tím také nakrmil. Pozoroval jej dále, jak koně vyvedl ven, jak si sám zapřahá, aby si po letech vyjel opět jednou sám na výlet.

Vše to, co otec toho rána pozoroval, bylo pro něj nejlepším dokladem, že jeho syn je zdráv, a uvěřil také, že toto uzdravení jeho bude také trvalé.

Já sám dověděl jsem se o této radostné práci i stavu nemocného z úst samého primáře, který přijel náhodou do Prahy a o trvalých výsledcích mého léčení mi vyprávl.

Také ve svých přednáškách ze Ženevy, vzadu připojených, uvedl jsem obdobný případ, a proto doufám, že není třeba uváděti více.

Jen nikdy neztrácejte naděje ve své uzdravení. Ať jste již jakkoliv postižení, věřte vždy, že i pro vás existuje tu stále možnost úplného uzdravení. Nikdy nevzdávejte se naděje, že se opět zdrávi a silni navrátíte ke svým povinnostem a k užitečné práci, která vám přinese znovu radost ze života.