Co je to Gregoriánský chorál? Jak a čím se liší od ostatních druhů hudby? Gregoriánský chorál je druhem oficiálního, v latině zpívaného liturgického jednohlasého zpěvu ve volném rytmu.
Podle tradice nechal papež Řehoř Veliký (540-604) sebrat starší melodie a písně používané při mších. Ukazuje se, že křesťanská liturgie a hudba vznikly na základech starších chaldejských, syrských, egyptských a řeckých mystérií. Plinius zmiňuje, že raní křesťané zpívali carmen, tedy magické písně. V řadách gnostiků se objevovali skladatelé, jako např. gnostik Bar Daisen, který skládal hymny, nebo gnostik jménem Aria, z církve exkomunikovaný roku 325, který si svým zpěvem získal velký počet obdivovatelů a stoupenců. Gnostici byli pronásledováni, jejich knihy byly spáleny a křesťanství tak "triumfálně zvítězilo" s novou ortodoxií a s novou hudbou. Dochoval se pouze gregoriánský chorál.
V gregoriánském chorálu je velmi důležitým znakem absence tempa; gregoriánský chorál má svůj vnitřní rytmus. Když posloucháte mnicha, který zpívá Aleluja, máte dojem, že se nenadechuje. Jedná se o jakýsi velmi učinný cvik velmi úsporného dýchání, který vyžaduje absolutní uvolněnost a klid toho, kdo zpívá (dýchá). Funguje to i opačně, navodíte-li hluboké a klidné dýchání, navodíte tím i vnitřní klid a mír. Ukázalo se, že při kolektivní m, sborovém zpěvu dochází k tzv. myotransferu, tj. rezonančnímu přenosu elektromagnetických energií mezi hlasivkami jednotlivých, blízko sebe stojících zpěváků. Hlasivky jsou nejcitlivějšími a nejpohyblivějšími svaly lidského těla. Mají velmi úzké spojení s emočním chováním. Když má člověk strach nabo trému, 'stáhne' se mu hrdlo. Podaříli se mu uvolnit hlasivky, zbaví se i vnitřního emočního napětí. Je to jako když učitel rozezní svou ladičku; ladičky v rukou žáků se okamžitě také rozezní. Uvolní-li se zpěvem a dechem jeden zpěvák, přispěje tak (myotransfericky) k emočnímu uvolnění a harmonizaci ostatních sboristů. Při koncertu pak proces uvolnění a harmonizace funguje i směrem do publika. V ideálním případě by pak měl mít každý koncert na posluchače léčebný účinek.
Důležitou roli hraje kolektivní vyladění, prostor ve kterém se zpívá (kostely jsou ideálním sonickým prostředím), vedle toho i pravidelná doba. Zdi klášterů, kostelů či mnišských cel jsou provibrovávány a na věky nabity pozitivními frekvencemi zpěvu, které navíc zesilují. Hudba (posvátný zpěv nebo poslech takového zpěvu, např. gregoriánského chorálu) pomáhá spojit všechny úrovně, kterými oscilují naše životy.
Mniši v klášterech zpívali několikrát denně a při církevních svátcích a vydrželo jim to až do středověku. Ne náhodou odpovídají proporce středověkých katedrál harmonickým duchovním vztahům. V renesančních dobách se začalo zpívat více na obdiv a i když byl gregoriánský chorál provozován i nadále, s postupem času upadl téměř v zapomění.
Před několika lety jmenovali v jednom klášteře ve Francii nového opata, mladého muže, který změnil dosavadní denní řád života mnichů. Benediktini do té doby až šest hodin denně zpívali, ale mladému opatovi se podařilo přesvědčit ostatní, že zpěv nemá žádný konkrétní užitek a že by ten čas mohli věnovat něčemu důležitějšímu. Ve skutečnosti se mniši tímto zpěvem nabíjeli. Jak šly dny bez zpívání, začali být všichni unavení. Když už to vypadalo na zachvácení únavou, všichni se sešli a přemýšleli, co dělat. Pohledem na rozvrch hodin zjistili, že narozdíl od obyčejných lidí málo spí. A tak začali chodit spát dříve a vstávali později. Každý to ale zná; když spíme déle než je zdrávo, jsme ještě unavenější. ... Zvali různé lékaře a jiné specialisty, ale nic nepomáhalo. Ušní specialista Dr. Alfred Tomatis našel sedmdesát z devadesáti mnichů bezmocně ležet v celách. Během následujících týdnů je všechny vyšetřil, nainstaloval své přístroje, okamžitě obnovil pravidelné zpívání a za několik měsíců byli všichni zdrávi a schopni tvrdě pracovat při několika hodinách spánku.
