JAK VZNIKLO MÉ DUCHOVNÍ LÉČENÍ

Jak vzniklo mé duchovní léčení, co mu předcházelo, prvé výsledky jeho, jak na ně reagovala veřejnost.

Dnes, dívám-li se zpátky na všechna léta svého působení v oboru duchovního léčení, vidím jen nepřehledné řady těch, kteří se s vírou a důvěrou ke mně obraceli. Přišli majetní lidé, kteří byli ochotni za své zdraví obětovati celé své jmění. Přišli chudáci, kteří jediný vytoužený poklad spatřovali toliko v chybícím jim zdraví. Mým úkolem, mou povinností bylo - pomáhati všem. Pomáhal jsem, kde jsem mohl, pokud mé síly stačily. To, co jsem od jednotlivců vyslechl přímo, a dále pak i to, co mi sta a sta děkovných dopisů potvrzovala písemně, přesvědčovalo mne po celou dobu mé činnosti, že nepracuji marně. To také bylo mi neustálou vzpruhou, která mne posilovala a posiluje stále při léčení nových a nových nemocných, kteří se na mne s prosbou o léčení  obracejí.

Po všechna léta léčení, u příležitosti přečetných přednášek svých byl jsem vždy dotazován, jak vzniklo mé duchovní léčení. Proto odhodlal jsem se konečně historii svého léčení napsati a odpověděti přitom i na otázku, kdy a jak objevil jsem u sebe léčivou moc.

V roce 1909 stihla mne těžká rána. Zemřela mi maminka. Mnohý ví a sám na sobě poznal, jak člověku je, když zemře ten, který nás měl tolik rád. Abych se ze svého zármutku trochu vymanil a znovu se posílil, jel jsem si odpočinouti do Abbazie. Na cestu do vlaku vzal jsem si s sebou - a jistě nebylo to náhodou, že se tak stalo - mezi jiným také jednu vzácnou knihu.

Než jsem dojel do Abbazie, měl jsem tuto ušlechtilou knihu přečtenu a v mé duši rozhostil se blahodárný klid. Došel jsem k přesvědčení, že maminka nezemřela. Za toto uklidňující přesvědčení děkuji této knize, která mne poučila o tom, jak mám pohlížeti na nesmrtelnost duše. Smrt je pouze přechod z jedné sféry do druhé. Obohacen tímto poznáním, cítil jsem, že maminka je stále se mnou, že mne neopustila a neopustí tak dlouho, dokud jí Prozřetelnost dovolí, aby mne provázela.

Ale i mnoho jiných a cenných poznatků dala mi tato kniha. Byla mi světlem, v jehož záři objevila se mi podstata všeho života duševního i hmotného ve zcela nových barvách. Závěry, k nimž jsem docházel při řešení jednotlivých problémů, spojovaly se ve mně v pevný most, který konečně, po dlouhém hledání, stal se mi onou cestou, která překlenula moji vnitřní rozeklanost. Věděl jsem již bezpečně, kudy dále jíti.

Pochopil jsem, že člověk nemusí býti ani v církvi, aby našel svou cestu k Bohu. Že i bez jakéhokoliv prostředníka člověk může dosáhnouti spojení s Bohem. Že nemusí klečeti před oltářem, aby se dočkal Božího požehnání, protože ne toliko slovy a modlitbami, nýbrž především skutky svého každodenního života Boha vzýváme, Bohu sloužíme a svou lásku k Němu skutečně dokazujeme.

Toto poznání bylo pro mne velkým posilněním, protože mne zbavilo vnitřních rozporů, v nichž jsem v posledních letech žil. Vychován přísně nábožensky (katolicky), viděl jsem všude kolem sebe, jak všechno vystupuje z církví a všemu církevnictví se vyhýbá. Konečně i v důvodech, kterými tito odpadlíci od církve své jednání odůvodňovali, nacházel jsem přece jen jednotlivé momenty pravdivé, a musel jsem s nimi souhlasit.

Nyní konečně přišel jsem k poznání, že i člověk mimo církev žijící, může býti lepším křesťanem než ten, který plní všechny povinnosti, jež ukládá mu církev, a neprohřešuje‑li se proti nejzákladnějšímu přikázání - přikázání lásky, může býti Bohu blíže než ten, který náboženství lásky nedovede vyznávati jinak než jen prázdnými slovy.

»Po skutcích jejich poznáte je - « pravil Pán Ježíš. 

I další důsledky, které vyplynuly pro mne z přemýšlení nad pasážemi knihy, daly mi mnoho. Dovedl jsem své náboženské cítění i víru odpoutati od dnešních církevních obřadů a dogmat, a tak zůstalo mi pouze čisté učení Kristovo, vzácné učení lásky, které mi do srdce vložila moje maminka. A takovéto opravdové víře v Boha - Tvůrce nemůže překážeti ani pokrokovost nejučenějšího člověka.

Po celou dobu svého pobytu u moře vracel jsem se stále a stále k této knize, jíž jsem si upřímně zamiloval. Znovu a znovu jsem ji pročítal, studoval, promýšlel, až konečně opravdový souzvuk s jejím obsahem prolnul mou duší. Věřil jsem, že mohu pokračovati dále na základech, které mi ona kniha dala. Rozhodl jsem se pevně, že budu dle zásad v ní hlásaných skutečně žít, abych poznanou zde pravdu převedl do svého každodenního života.

Radostno bylo mi žíti u vědomí, že všichni jsme součástí Božího stvoření. Všichni máme účastenství na síle jím proudící, síle, která zmůže vše, která činí i zázraky, a může se projevit stejně v nás jako v celém vesmíru, dovedeme‑li jen vědomě ji v sebe přijímati. Tato Božská síla najde si cestu ke každému, kdo vybudoval svůj život na lásce, bez níž je souzvuk se stvořením, s Boží silou, nemožností.

Z tohoto vědění o Bohu vyplývá zcela logicky mnoho poznatků dalších. Mezi nimi zaujalo mne obzvláště poučení o tom, jak možno Božské síly využíti k uzdravování sebe i jiných. Je‑li naše nitro opravdu sladěno s celým stvořením, a je‑li naše prosba k Bohu doprovázena opravdovou vírou v sílu Boží, pak nás tato síla jistě navštíví a účinky její na sobě pocítíme. Posílí nás, pomůže nám překonati nejtěžší chvíle života, a potřebujeme‑li toho v případě nemoci, uzdraví nás.

Čím déle jsem o těchto věcech přemýšlel, tím samozřejmějšími jsem je shledával. Nakonec došel jsem k přesvědčení, že jen na nás samých záleží, zachováme‑li si své zdraví, a překvapí‑li nás nemoc přece, že svou vlastní vůlí můžeme se sami uzdravit.

Současně s tímto poznáním naskytla se mi hned také příležitost vyzkoušeti, zasloužím‑li si sám dar Božské lásky a síly, a jsem‑li schopen v sebe ji přijmouti, abych se s její pomocí mohl sám uzdraviti.

Ještě za svého pobytu v Abbazii onemocněl jsem těžce anginou. Ležel jsem ve velké horečce, a situace moje nebyla právě příjemná. V cizině, bez rodiny, bez ošetření a posluhy, ležel jsem po tmě opuštěn na svém lůžku. Tu vzpomněl jsem si, že autor uvádí ve své knize také jeden případ sebeléčení, a zkoumal jsem, zda bych se mohl něčeho podobného odvážiti. Připomněl jsem si, že je to možno jen člověku, který je Bohu v upřímné lásce poslušen, a začal jsem hned zpytovati své svědomí. Vědom si své hříšnosti, nenalézal jsem přec žádného velkého, těžkého hříchu. Po celý život žil jsem střídmě, pracoval jsem pro rodinu a staral se o ni, nikomu jsem vědomě neublížil, a kde mé síly stačily, snažil jsem se pomoci i druhým. Proto, se svými menšími hříchy, odvažoval jsem se spoléhati na velkou milost a lásku Boží, která tolik odpouští, a proto prosil jsem a zároveň i doufal, že síla Boží opravdu přijde ke mně, posílí mne a uzdraví.

V   pevné víře, zbožně soustředěn k Bohu, uvědomiv si dříve, že se na nikoho nehněvám, vůči nikomu nemám žádné nenávisti, že tedy se všemi bližními žiji v plné harmonii a lásce, že všechno tvorstvo Boží upřímně miluji, opakoval jsem v duchu slova modlitby kterou jsem znal z oné knihy.

»Všemohoucí a milosrdný Bože - Pane můj, prosím Tě, dovol mi, abych si směl opět uvědomiti, že jsem vyšel z Tvého velikého Ducha, že jsem projevem Tvé Lásky, že jsem dítkem Tvým a Ty mým nejlaskavějším Otcem. Ó, prosím Tě, dopřej mi, aby Tvá Láska, Síla vše uzdravující, vše v život uvádějící a vše při životě udržující, prošla nyní mým tělem, zejména mým nemocným krkem, a já věřím, že jakmile se tak stane, budu úplně zdráv. Proto otvírám celou bytost svou a prosím Tebe, dej, ať síla lásky Tvé vejde do mne!«

V téže chvíli, leže nehybně se zatajeným dechem, poznal jsem skutečně, že zvláštní, oblažující teplo prochází celým mým tělem. Teprve po chvíli, abych nerušil příchod ani proudění této ozdravující, posilující vlny lásky Boží, poděkoval jsem Bohu za to, že prosbu mou vyslyšel:

»Děkuji Ti, dobrotivý Bože - Pane můj, za tu milost, kterou Jsi mi právě prokázal a mne láskou Svou uzdravil. Věřím, že jsem zdráv - věřím, že jsem zdráv - věřím, že jsem zdráv!«

(Před tímto poděkováním nesmí se totiž uvažovati o tom, zda toto léčení pomohlo či ne. Je naprosto nutno věřiti pevně, že léčení toto mělo žádoucí výsledek, a proto v tomto přesvědčení nutno ihned za uzdravení poděkovati. Pak tak toto uzdravení může býti skutečně trvalé, ne jen chvilkové.)

Vysloviv tato slova díků, cítil jsem se tak posilněn a všech bolestí zbaven, že mne tato zázračná změna mého stavu přiváděla v úžas.

Snad proto, abych se tuze mnoho nezabval sám sebou a zkoumáním svého stavu, stalo se něco, co mělo pro nejbližší okamžik odvrátiti moji pozornost jinam. Zaslechl jsem totiž, jak se otevřely dveře do mého pokoje, nkdo vešel a tichými kroky blížil se k mé posteli.

»Snad mne nepřišel někdo oloupit?« - napadlo mne v prvé chvíli. »Ale jen ať si vezme, co chce!« - řekl jsem si, odevzdán do rukou Božích.

Neznámý příchozí přiblížil se však až k mé posteli, položil ruku na dolejší čelo lůžka a zůstal tiše státi. Po chvíli pokročil až ke středu postele a posadil se na ni. Cítil jsem zřejmě, jak sesedl peřinu, a to právě v místě, kde jsem měl pod ní položenu pravou ruku, takže jsem s ní nyní nemohl ani hnouti. Uběhla chvíle ticha a nic se nedělo. Najednou cítím, jak mne neznámý příchozí hladí po tváři.

»Kdo to tu je?« - ptám se.

»Já - tvoje žena - Mařenka.«

»Ale jak je to možné? Vždyť jsi přece v Praze, a já jsem tu v Abbazii? -« ptám se udiven.

»Bylo mi sděleno, že jsi nemocen, a proto jsem tě přišla navštívit.«

Zvedl jsem levou ruku a hmatal potmě, abych zachytil hladící mne ruku, ale v témž okamžiku, kdy jsem se jí dotknul, rozplynula se mi v ruce.

Bytost, která byla astrálním tělem mé ženy, vstala hned po té z postele a tichými kroky vzdalovala se ke dveřím. Slyšel jsem zcela zřetelně, jak se dveře otevřely a zavřely, víc nic.

Vstal jsem rychle, rozsvítil elektrickou lampičku, ale po nikom nikde ani stopy. Otevřel jsem rychle dveře do chodby, ale ani tam nebylo po nikom ani památky. Zamkl jsem tedy, lehl si, zhasnul světlo, a za chvíli tvrdě usnul. Ráno měl jsem možnost konstatovati jen tolik, že jsem úplně zdráv.

Podivuhodné zážitky tohoto večera vyvrcholily úplným úžasem při čtení dopisu od mé ženy, který přišel teprve třetího den. Plna starostí žádala mne žena, abych jí ihned napsal, jak se mi daří, nejsem‑li nemocen. Měla prý sen, ve kterém mne viděla nemocného a byla prý mne v Abbazii navštívit.

Tedy skutečně byla to ona, která mne přišla navštívit. Její návštěva v souvislosti s jejím snem přestala býti pro mne záhadou, jakmile jsem si uvědomil trvání našeho duševního života i ve spánku.

Ve chvíli, kdy jsem v nemoci zatoužil po domově a po ženě, která by mne dovedla nejlépe ošetřiti, má žena již spala. Moje vyslovená touha přivolala její odpoutaný astrál, takže byl ihned na místě, kde byl volán. Její duchovní tělo mohlo býti skutečně s plným vědomím u mne, a proto také dojem, kterým naň působila moje nemoc, mohl býti tak živý, že trval i po probuzení. Po této prvé zkoušce sebeléčení provedl jsem několik zkoušek dalších, které se setkaly vždy se zdarem. Pro mne stačil však úspěch prvého pokusu, abych si uvědomil ohromnou milost Boží, která mi byla propůjčena. To bylo pro mne pobídkou, abych skutečně začal žíti zcela novým životem. Býval‑li jsem dříve prchlivým a nad mnohým se dovedl rozčíliti, snažil jsem se usilovně všechny podobné chyby své odložiti a přemáhati se tak, abych svojí silou zdolal a umlčel všechny návaly zbytečného hněvu a nevole. Celý smysl mého života soustředil se k touze vybudovati v sobě a v praxi uvésti nový způsob života, který by se co nejvíce podobal a přibližoval čistému a krásnému životu, jaký žádal po nás Pán Ježíš.

Když jsem se toho roku vrátil z Abbazie domů, bylo to zvláště mé nejbližší okolí, které mne nepoznávalo, neboť zůstával jsem úplně klidným i za okolností, při nichž jsem dříve zlostně vybuchoval. Tato změna mého chování, kterou jsem nejen sám na sobě pozoroval, nýbrž i moje okolí mi ji potvrzovalo, byla nejlepším dokladem toho, že jsem na správné cestě. Nad to bylo mi i velkou radostí pozorovati, že moje snažení nebylo marné, neboť v mém nitru usídlila se harmonie a Boží mír.

Dokázal‑li jsem již jednou použíti pro sebe Božské síly léčivé, naskytl se mi brzy okamžik, který přímo žádal, abych se pokusil použíti této své síly i u osoby jiné.

Měl jsem šestiletou dcerušku, která nesprávným léčením záškrtu ochrnula na celém těle. Nemohla choditi ani rukama vládnouti, nemohla ani mluviti ani polykati, takže musela býti uměle krmena. Půl roku zůstávala úplným mrzáčkem, a všechny lékařské zákroky selhávaly. Viděl jsem nejen nemocné dítě, nýbrž i nešťastnou matku, která trpěla velmi pod touto ranou, která stihla její děcko.

Jednoho dne, vraceje se z kanceláře do Zátiší, kde moje rodina trávívala vždy léto, přemýšlel jsem o tom, zda nemohl bych k vyléčení své dcerušky použíti oné léčivé moci, kterou jsem od svého prvého pokusu v Abbazii léčíval sebe sama častěji. Na prvém místě uvědomil jsem si hned, zda jsem hoden této veliké milosti, a smím‑li se vůbec něčeho podobného odvážiti. Zpytoval jsem své svědomí, nemám‑li snad nějaký těžký hřích, který by mi v tom zabraňoval, nebo není‑li v mé duši nějaká zášť proti někomu, která by mohla býti překážkou v dosažení dobrého výsledku tohoto, tak odvážného pokusu. Po bedlivém uvážení zjistil jsem, že sice hřeším jako každý jiný člověk, ale jen takovými hříchy, kterých i nejspravedlivější nejméně sedm denně napáše, a ty tedy rozhodně nemohou mi státi v cestě, abych se neodvážil prositi Boha o pomoc ve věci tak důležité.

Když jsem došel do Zátiší, řekl jsem své choti, že s naší nemocnou chci se o něco pokusiti. Odnesl jsem si děcko nahoru na palouček, svlékl je do naha a položil na tři polštáře vycpané senem. Nejprve nechal jsem na nahé tělíčko svítiti slunce, a v jeho záři prosil jsem Boha o uzdravení nemocné. Řekl jsem:

»Pane, Ježíši, Ty jsi pravil, že uvěříme‑li Tvému učení a vynasnažíme‑li se vésti svůj život dle Tvého svatého učení, že ačkolivěk požádáme Otce nebeského - dá nám. Věřím, že jedině Ty, Pane, můžeš naše dítě uzdraviti. Jen Ty můžeš učiniti to, co nemůže učiniti žádný lékař. Proto prosím Tebe, smiluj se nad tímto dítětem, prozař je svou Láskou a uzdrav je!«

Po této prosbě jsem zpozoroval, že celé tělíčko děvčátka polito bylo kalným potem. Krůpěj vedle krůpěje, a to krůpěje značné velikosti. V téže chvíli dostal jsem vnuknutí, abych položil ruce na ony orgány těla, které byly ochrnuty a masíroval je.

Neměl jsem ovšem tehdy ani zdání o tom, že by přitom z mých dlaní vycházela ona léčivá síla, kterou jsem začal teprve po 13-ti letech léčiti i jiné.

Jakmile jsem přiložil ruce na tělíčko dítěte, pot ihned zmizel. Tento fakt přijal jsem jako znamení, že prosba moje byla vyslyšena a děcko je zdrávo. Řekl jsem proto:

»Děvečko moje, víš to, že jsi už zdráva?«

Otočila ke mně hlavičku s nedůvěřivým pohledem.

»Ty musíš věřit, že jsi zdráva, když ti to tatíček řekne. Vstaň a postav se na nožičky!«

Dceruška skutečně vyskočila, postavila se na nožičky, začala rukama mávat a poprvé po půl roce promluvila:

»Opravdu, tatínku, už mne nic nebolí!«

»Tak tedy běž a pověz to mamince!«

Dítě seběhlo skutečně samo, bez pomoci, po zahradě dolů k mamince, která radostí div neomdlela, vidouc tento Boží zázrak.

To byl v mém životě prvý případ, kdy jsem léčil někoho jiného než sebe sama.

Jeden můj dobrý přítel, který znal tuto historii, vybízel mne mnohokráte, abych také na jiných nemocných vyzkoušel, je‑li ve mně nějaká léčivá síla, neboť tím také první případ uzdravení, jehož jsem se dočkal u své dcerušky, nalezne u každého více víry, nezůstane‑li osamocen.

Neodvažoval jsem se však použíti této léčivé síly. Ve své pokoře necítil jsem se hodným takové milosti, aby se síla lásky Kristovy mnou projevovala, ač řízením Božím měl jsem přece jen býti přiveden k tomuto úkolu.

Ovšem, nebylo to tak záhy. Uběhla celá řada let od mého prvého pokusu léčení, než došlo k dalším. Zatím prožil jsem mnoho těžkých chvil, které měly býti pro mne zkouškou, jsem‑li opravdu hoden toho, abych se směl dovolávati síly Boží, aby mnou procházela a mne posilovala. Bylo by jistě zbytečno zmiňovati se zde o podrobnostech těchto zkušebních let. Jisto je, že jsem v nich měl mnoho příležitostí k sebepoznání, mnoho příležitostí k přemýšlení o všem, co se dělo kolem mne i ve mně, a že jsem se za tohoto přemýšlení stále víc a více přibližoval duchovním podstatám života. Řada podivuhodných snů, jejichž podstaty jsem zprvu sám ani nechápal, naznačovala mi postupný vývoj mého duchovního života.

Až konečně jednou dočkal jsem se snu, který pro úplnost této historie musím zde zaznamenati. Zdálo se mi tehdy, že jsem na zahradě u své vily, a že jdu z dolejška nahoru, cestou mezi smrky a jedlemi. Asi v polovině cesty jsem upadl, a moje tělo skutálelo se pod jedli, u níž zůstalo ležeti. Viděl jsem sám své tělo na zemi ležící, a v prvé chvíli nemohl jsem pochopiti, jak je to možné, že stoje, sám na sebe pod strom se dívám.

»Jak je to možné? - ptám se. Co to tedy tady stojí?«

Podíval jsem se na sebe, a tu viděl jsem, že jsem to skutečně také já, ale v těle průhledném, v bleděmodrém zabarvení. Hned jsem si uvědomil, že tak je to asi, když člověk zemře. Průhledné tělo duchovní odloučí se od těla fysického, a v onom těle průhledném, jak jsem sám nyní zjistil, zůstává plné vědomí, kterého naprosto nemá jen pouhé tělo fysické.

Hned nato jsem se probudil a druhý den vyprávěl jsem tento svůj sen příteli D., který má neobyčejnou schopnost vykládati sny. Byl jsem velmi překvapen tím, co jsem od něho uslyšel:

»To je právě počátek toho, co jsem ti již jednou napověděl, a co ti přislíbil již dřívější tvůj sen o tvém vnoučeti. Tehdy bylo ti přec slíbeno, že učiníš‑li to, k čemu jsi byl vyzván, dostane se ti darů, o jakých jsi dříve ani nevěděl. A tento tvůj nový sen ti to jen potvrzuje, neboť neznamená nic jiného, než že jsi odložil nyní svůj život hmotný a nadále budeš nyní žíti životem duchovním, ovšem že ve hmotném těle.«

Několik významných duchovních snů dalších objasnil mi a jejich podstatu vyložil také můj přítel malíř M. Na těchto snech měl jsem však příležitost poznávati, jak úžasné je vedení duchovního světa, zejména pro ty, kteří se mu nebrání, a právě naopak snaží se k tajemství duchovního života přiblížiti. Pak konečně došlo u mne k překvapujícímu zážitku, a to v pondělí v noci na úterek před Popeleční středou roku 1923.

Toho večera po obvyklé modlitbě ležel jsem sám ve své ložnici. Bylo asi půl jedenácté, když se v pokoji ozval mně vůbec neznámý hlas neviditelného mluvčího, který pravil:

»Zítra skoupíš všechny zbylé vstupenky na koncert Pražských učitelů, pořádaný Legií Malých, a rozdáš je nezaměstnaným dělníkům v sedmé čtvrti pražské.«

»Stane se, Pane,« odpověděl jsem, aniž bych věděl proč.

Neznámý hlas pokračoval hned dále:

»Na čtvrtek budeš pozván do společnosti, kde se bude jednati o sirotky. Neopouštěj jich.«

Znovu odpověděl jsem:

»Stane se, Pane.«

A třetí, poslední proslov zněl krátce a určitě:

»Já a Otec jedno jsme.«

Na to odpověděl jsem:

»Prvým dvěma výzvám jsem rozuměl a učiním, jak si přeješ. Ale této třetí větě nerozumím. Co s tím mám dělat? Vím jen, že jsou to slova našeho Spasitele, uvedená v Evangeliu.  «

Hlas mi odpovídá:

»To je thema tvé přednášky, na kterou budeš zítra pozván, abys ji na Popeleční středu pronesl.«

Odmítal jsem splnění tohoto příkazu jako nemožnost, neboť jsem dosud ještě nikde nepřednášel. A zejména toto thema bylo mi tuze vzdálené, neboť jsem se dosud nezabýval ani theologií, ani studiem těchto věcí, takže necítil jsem se naprosto schopným k proslovení přednášky podobného druhu.

V odpověď na to ozval se mi jiný, mnohem jemnější hlas, jako by z levého kouta pokoje od stropu vycházející, který mi pravil:

»Nestarejte se o to, co budete mluvit! Až budete potřebovati, bude vám dáno.«

A než jsem se vzpamatoval, stála přede mnou, jako by z mé ložní pokrývky vyrostlá, černá tabule, a na ni neviditelná ruka počala světelným, fosforeskujícím písmem psáti a plnila tabuli řádku po řádce, až tabule byla plná. Hořejší řádky počaly po chvíli nahoře mizeti, zatím co dole přibývalo stále nových. Četl jsem spěšně, aby mi ani jedna řádka neunikla. Když pak neviditelná ruka přestala psáti a tabule zmizela mi s očí, uvědomil jsem si, že to, co tu bylo přede mnou na tabuli psáno, je vlastně obsahem přednášky, k níž mne před chvílí neznámý hlas vyzýval. Vzápětí nato jsem usnul.

Ráno však, hned jak jsem se probudil, uvědomil jsem si jasně vše, co jsem předešlého večera zažil a co jsem slíbil. Zapamatoval jsem si i thema přednášky, ba i to, co jsem si z oné tabule vyčetl. Když ne všechno, tedy alespoň kostra této přednášky zbyla mi naprosto jasně v paměti, a to samo o sobě přesvědčovalo mne, že včerejší můj zážitek byl skutečností, a ne pouhou halucinací.

Proto také prvou mou starostí, jakmile jsem do kanceláře přišel, bylo zatelefonovati do Legie Malých, aby všechny zbylé lístky na připravovaný koncert Pražských učitelů rozdali místním nezaměstnaným, a to na můj účet.

Když jsem dostal do ruky denní poštu, byl jsem překvapen pozváním od poradního sboru Legie Malých na čtvrtek po Popeleční středě. Ale ještě větší překvapení čekalo mne kolem půl jedenácté hodiny dopoledne, kdy slečna přišla mi ohlásiti návštěvu dvou pánů.

Když jsem je přijal, představili se mi jako předseda a jednatel smíchovského spolku a žádali mne, abych ve středu večer přišel k nim přednášeti na thema, které mi bylo včera dáno. Udiven ptal jsem se jich, jak k tomu přišli, že mne zvou k přednášce, když jsem ještě nikdy nikde nepřednášel.

Oba návštěvníci dívali se nejistě jeden na druhého, jako by se sebe ptali, mají‑li mi tuto záhadu vysvětliti. Konečně odhodlali se k tomuto sdělení:

»Jsme spiritisté. Včera měli jsme výborovou schůzi spolku, a po ní uspořádali jsme hned seanci. Při této seanci projevila se duchovní bytost, která nám pravila: "Právě v této chvíli byl vyvolen bratr nakladatel Kočí za nového kazatele. Dostal také již thema pro své první kázání, to jest pro přednášku, kterou má proslovit právě u vás na Popeleční středu."  -

Na základě toho přicházíme vás k této přednášce pozvati.«

Ježto jsem se až do té doby nikdy spiritismem nezabýval, bylo mi vše velmi podivné. A když jsem jim vyprávěl svůj zážitek z předcházejícího večera, byli i oni velmi udiveni a upozornili mne na to, že podobným popudům z duchovna musí se vdy vyhověti.

Slíbil jsem, že přednášeti přijdu, a to v předpokladu, že je‑li mi z duchovna dán tak významný úkol, bude mi dána také schopnost, abych úkol tento dovedl naplniti.

Na Popelení středu večer, poněkud stísněn, vešel jsem tedy již před určenou dobou do sálu, naplněného lidmi, mladšími i staršími, prostmi i inteligentními. Předseda uvedl mne k výborovému stolu a vybídl mne, abych se posadil vedle něho. Sotva jsem dosedl, vstala paní naproti mně sedící a podala předsedovi tužkou popsaný lístek. Ten si jej přečetl a předal jej mně. »Bratře předsedo - četl jsem - upozorni pana nakladatele, že byla dnes u mne jeho nebožka maminka, která na můj dotaz kdo je, odpověděla: Jsem matka nakladatele Kočího, a protože vím, že s ním co nejdříve přijdete do styku, žádám vás, abyste mu vyřídila toto: On byl vyvolen za nového kazatele, ale bojí se, že nemá schopností k tomu. Ujistěte ho však, že se nemusí bát, protože vždy, kdykoliv bude mět přednášet nebo kázat, budou za ním stát tak vysoké bytosti duchovní, které mu vždy inspirací dají to, co má mluvit. Pozdravujte jej ode mne a řekněte mu, ať beze strachu vystoupí na podium.«

Blížila se již osmá hodina. Předseda mne upozornil, že bude již čas začíti, a proto že bude dobře, když si ještě v posledn chvíli prohlédnu své poznámky. Když však ode mne uslyšel, že žádných poznámek nemám, byl celý uděšený.

»Jak, vy jdete po prvé v životě přednášet, a nemáte ani žádných poznámek k tomu, o čem máte mluviti?«

V odpověď odvolal jsem se na to, co mi bylo řečeno:

»Nestarejte se o to, co budete mluvit, až budete potřebovat, bude vám dáno.«

»A já skutečně věřím, že Pán mi dá -« dodal jsem k předsedovu uklidnění.

Když mne předseda doprovodil k podiu, rozhlédl jsem se po sále a zpozoroval jsem, že oči všech přítomných upřeny jsou na mne. Tu, nevěda ani proč, vyslovil jsem slova:

»Boží mír a klid budiž mezi námi.«

Hned po vyslovení těchto slov cítil jsem, jako by mi někdo kolem hlavy přes čelo uvázal hedvábnou stuhu, a jako bych měl na hlavě lehoučkou čepičku. Nerozmýšlel jsem se ani, jak přednášku začnu. Uložené mi téma rozvíjelo se přede mnou samo, a já mluvil půldruhé hodiny. Mnoho z přítomných při přednášce plakalo a po přednášce vyslechl jsem mnoho projevů uspokojení, nadšení, ba i díků za to, co si posluchači z této přednášky odnášeli.

Jeden student před maturitou děkoval mi za to, že jsem mu zodpověděl mnohé z jeho otázek, kterými se již dlouho bezvýsledně zabýval a marně hledal toho, kdo by mu je dovedl zodpověděti. K jeho díkům a nadšení přidalo se i mnoho dalších, a trvalo to hezkou chvíli, než předseda zjednal alespoň částečný klid a pořádek.

Náhle v pozadí síně po pravé straně vstala nějaká žena, která, jak jsem se později dověděl, mluvila v transu, a řekla:

»To není všechno. Příští středu bude pokračování.«

Odmítal jsem jakékoliv pokračování, ježto dostal jsem pouze jedno thema přednášky a dále nevím, co bych měl mluviti, ale žena umlčela mne dalšími slovy:

»Příští thema tvé přednášky bude: Přibližme si Krista.«

Nezbylo mi, než pokorně přislíbiti, že budu příští týden přednášeti opět.

Než jsem z prvé přednášky došel domů, tu již cestou dána mi byla znovu celá kostra přednášky následující, a tak jsem sám z údivu ani nevycházel.

Od té doby začaly se množiti žádosti o přednášky i z venkova. Na prvém místě bylo to Kladno a Moravská Ostrava, po nich pak celá řada měst jiných, zejména moravských. Když jsem se udiven ptal, jak to přijde, že zvou k přednášení mne, který na tomto poli působnosti je zcela neznám, všude bylo mi řečeno, že ve spiritistické seanci od duchovních bytostí dostali pokyn, aby mne k přednášení vyzvali.

Na svých cestách po Moravě dostal jsem se také do Kroměříže, kde po přednášce přišli ke mně tři jasnovidci a jedna jasnovidka. Všichni, a náhodou všichni úplně souhlasně tvrdili, že jakmile jsem vyslovil počáteční slova: »Boží mír a klid budiž mezi námi!« objevily se za mnou tři světlé bytosti, ze kterých vycházelo světlo. Prostřední z nich, celá bílá, byl stařec s dlouhým bílým vousem, který držel v levé ruce velkou, otevřenou knihu, pravou ruku položil na mou hlavu.

Jakmile se jeho ruka dotkla mé hlavy, ihned prý počalo vycházeti ze mne světlo. Zejména z očí vyzařovaly prý dva světelné proudy jako z reflektorů, které zalévaly světlem celé shromáždění. Při každém pohybu mé ruky, jako by jiskry z mých prstů odletovaly.

Byli prý to mí duchovní inspirátoři, kteří za mnou stáli. To, že je přímo viděli za mnou státi, vysvětlovalo jim, proč jsem schopen mluviti na jakékoliv téma úplně bez přípravy.

Totéž, co viděli tito jasnovidci v Kroměříži, viděla současně i jedna jasnovidka v Praze, která při mé přednášce v Kroměříži vůbec ani nebyla. Dovedla mi však přesně popsati sál, určiti množství lidí i místo, na kterém jsem stál.

A když jsem nato přednášel ve Vsetíně, i tam místní jasnovidec tvrdil, že vidí totéž, co viděli v Kroměříži i ona jasnovidka v Praze. Tento poslední řekl mi pak:

»Bratře, to, co jsem viděl, to, co z tebe vychází, je ohromná duchovní síla, která ti umožňuje, abys léčil nemocné.«

Aby mi dokázal pravdivost svých slov, vedl mne hned do jedné rodiny, kde jsem měl léčiti. Jednalo se o dívku asi 15-ti až l6-ti letou, trpící padoucnicí. Vyhověl jsem tomuto přání, ale nevěděl jsem vůbec, jak se takové léčení provádí, nedovedl jsem také domysliti, jaký bude výsledek.

V okamžiku, kdy děvče bylo mi předvedeno, věděl jsem ihned, co mám dělati. Vložil jsem ruce na dívku a začal jsem se modliti, aby bytost, o níž mi bylo sděleno, že dívku tuto ovládá, odstoupila. Dívce se opravdu okamžitě ulevilo, a jak jsem se později dověděl, byla i nadále úplně zbavena své těžké choroby.

To byla první nemocná, kterou jsem po tolika letech opět léčil, a s úspěchem.

Po mém návratu domů čekalo mne zde pozvání znovu do jedné spiritistické seance, kde jsem již několikráte před tím byl. Vyprávěl jsem tam své zážitky ze Vsetína. Mezi přítomnými byla žena, která byla na levé oko úplně slepá. Žena vypravovala, že asi ve čtrnácti letech, kdy byla znovu očkována, přenesla si neopatrností ze svědící ranky očkovací sérum do oka, které se potáhlo zelenou blankou a od té doby bylo slepé. Již třikrát byla operována, ale bezvýsledně. Jakmile uslyšela, co jsem vyprávěl o léčení, prosila mne hned, abych ji léčil také.

»Milá paní, řekl jsem, to je věc příliš zastaralá, na to se já neodvažuji.«

Sotva jsem tato slova vyslovil, uslyšel jsem hlas neviditelné bytosti:

»Cožpak uzdravuješ to ty? To uzdravuje Bůh, a u Něho je to možné.«

Sklonil jsem pokorně hlavu a prosil Boha za odpuštění, že jsem jen na okamžik byl v takových pochybnostech a řekl jsem:

»Bude‑li to vůle Boží, budeš viděti.«

Vložil jsem obě ruce, s prsty těsně semknutými, na její oko a prosil jsem Pána, Ježíše Krista, aby této paní navrátil opět zrak. A když jsem pak stáhl ruce z oka dolů, tu ke svému úžasu zpozoroval jsem, že zelená blána z oka zmizela. - Žena položila si ruku na pravé oko, aby se přesvědčila, zda skutečně na levé oko vidí, a vykřikla radostí:

»Stal se zázrak - já vidím.«

Sepjala ruce a děkovala Bohu za tuto milost, a všichni účastníci slzeli dojetím nad tímto zázrakem Božím.

Plna štěstí a radosti vyprávěla o tomto zázraku, který se s ní stal, všem svým přátelům a známým, tedy i v domě, ve kterém bydlela. Tak dověděla se o tom i v témže domě bydlící žena, která byla hluchá. Prosila hned uzdravenou, aby se za ni přimluvila a pomohla jí dostati se ke mně k léčení. Vyhověl jsem jejímu přání a pozval jsem ji, aby přišla ke mně do kanceláře.

Hluchá žena přišla, a já vložil ruce na její uši a prosil Pána za její uzdravení. Když jsem po třetí stáhl své ruce z uší dolů, vykřikla pojednou:

»Slyším rámus, jistě jede tramvaj!«

Skutečně, bylo tomu tak. Od té doby chodívala pilně na moje přednášky, a na důkaz, že dobře slyší, sedávala vždy až v poslední řadě. Nabízela mi, že je ochotna každému podati důkaz o svém uzdravení.

Odmítl jsem s díky její ochotu. Nepotřebuji reklamy. Přitom však nemohu zabrániti tomu, aby každý z těch, kdož byl mým prostřednictvím uzdraven, nepovídal o úspěchu mého léčení mezi svými známými. Ti sami se pak již postarají o to, abych nezahálel.

Mezi mnoha pacienty požádal mne o léčení také jeden muž, který byl ochrnut na nohy. Lékaři konstatovali různé příčiny tohoto onemocnění, jednak tabes, nebo paralysu, nebo vysychání míchy, jejich diagnosa nebyla shodná.

Šel jsem k němu. Ležel v posteli jako Lazar a naříkal. Byl ještě mlád, a takto odsouzen byl k úplné nečinnosti. Nevěděl jsem sám, kde vězí příčina. Prozařoval jsem mu nohy, ale výsledek se neukázal žádný.

Po tomto bezvýsledném léčení dostal jsem pozvání do spiritistického kroužku, tentokráte s poznámkou, že jakási bytost ze záhrobí přeje si se mnou mluviti. Když jsme zasedli a medium přišlo do transu, přihlásila se bytost, která se představila jako záhrobní lékař, který dle všeho za svého života byl vynikajícím lékařem. Bytost tato mluvila ke mně a řekla:

»Bratře, ty budeš nyní stále více a více léčit, a mnohdy přijdou ti i takové případy, se kterými si nebudeš věděti rady, tak jako s posledním svým případem ochrnutí nohou. Choď sem pravidelně, a sdělíš‑li mi všechny podobné případy, v nichž si nebudeš jist, poradím ti, jak každý jednotlivý máš léčit. U onoho nebožáka, který nemůže chodit, prozařoval jsi mu nohy, ale choroba jeho není v nohách, nýbrž v páteři. Člověk ten upadl a nalomil si páteř. Při tomto úraze praskla mu pokožka míchy, a z oné ranky vytéká mu liquor (tuk z míchy) a ten se mu usazuje dole mezi 2-3 obratlem. Tam tvoří se vypouklina, jako malý polštářek. Z počátku kůže usazeninu vstřebává, ale později, když už je jí přesycena, přestává ji vstřebávati a tuk se tam hromadí. Tím napíná se kůže a obsah polštářku vtlačuje se mezi obratle a přiskřipuje míchu. Tím se pak přerušuje spojení nervů z míchy do nohou, následkem čehož nervy pomalu odumírají, a to od palců u nohou počínaje nahoru. Dojde‑li toto umrtvování až ke kolenům, pak postižený má již chůzi velmi nejistou, dojde‑li až nahoru, ochromne úplně. Takový případ musíš léčit takto: Silou duchovní, která ti z dlaní vyzařuje, prozáříš místo, kde je pokožka míchy prasklá. Následkem tvého prozáření se ranka zacelí, a pak nemocný musí zůstati asi 12-14 dnů v klidu, aby ranka mohla zarůst úplně a další liquor nemohl vytékati. Ranku najdeš snadno. Jdi dlaní od hořejška páteře dolů, pomalu, a dávej dobře pozor. Na kterém místě začne ti silněji vycházeti z dlaní duchovní síla, na tom místě je ranka.

Jakmile přijdeš dlaní svou na poraněné místo, pacient sebou škubne, protože vyzařovaná síla dotkne se přímo otevřených nervů. Zachová‑li pacient přesně určenou dobu klidu, v níž by páteří nepohnul a ranka mohla srůsti, pak nezbývá již nic jiného, než usazeninu na dolejší části páteře rozmasírovati. Nesmí se však masírovati přes páteř, protože usazenina by se vtlačila ještě více mezi obratle a stav by se tím ještě zhoršil, nebo také mohla by se, po doteku páteře, zanítiti kost. Takový zánět kosti je velmi bolestivý, a proto musí se masírovati velmi opatrně, nejlépe za dozoru lékaře. Palce rukou musí se položiti asi tři centimetry od sebe, aby se páteře vůbec nedotýkaly a odshora dolů vytlačovati usazeninu napravo i nalevo pod novou kůži, která vytlačený liquor v sebe vstřebá. Tato masáž má se konati ráno a večer, vždy asi desetkrát odshora dolů. Po 4-6 týdnech uvolní se pod kůží místo, do kterého pak při pohybu páteře vnikne zbytek liquoru, který tlačí na míchu, a tím se nervy uvolní. Toto uvolnění způsobí pacientu okamžitou bolest, která postupuje v nervech, zejména nervem ischiasovým, a to od páteře až dolů do palců. Ale to jest již bolest radostná, neboť svědčí o tom, že léčení se zdařilo. Pak již se pacient může pokusiti o chůzi.«

Po této radě záhrobní lékař vybídl mne, abych k dotyčnému pacientovi šel ještě jednou a slíbil mi, že půjde se mnou a že mi po prvé přidrží ruku na místě, kde pokožka míchy je prasklá.

Skutečně také, když jsem po druhé k tomuto nemocnému přišel a položil pravou dlaň na páteř nahoře a táhl dolů, ucítil jsem, když jsem byl asi uprostřed páteře, jako by mi neviditelná ruka přidržela moji ruku, ze které v téže chvíli vyzařovala mocněji duchovní síla. Pacient se také ihned prohnul a potvrdil mi, že cítí, jako by jej někdo na jednom místě páteře, a to přímo na míše, pálil jako žhavým želízkem. Bohu díky, člověk tento za několik neděl skutečně chodil.

Od té doby měl jsem mnoho podobných případů, které z převážné většiny končily podobným úspěchem. V jednom případě jednalo se o vrchního finančního radu v B., který mohl choditi okamžitě. Když jsem mu totiž ukazoval, jak se má dáti masírovati, tu usazenina, jako stydlé sádlo, vyklouzla z prostorů mezi obratly ihned. Když jsem uvolnil přitisknuté palce, sedlina nevklouzla již zpět na své místo mezi obratle, nýbrž zarazila se o obratel. Tím byla ihned uvolněna mícha, a pan vrchní rada pocítil okamžitě bolesti v nervech, do nichž se patrně dostávala krev. Za chvíli, když se prvé bolesti utišily, na moje vyzvání nemocný vstal a chodil.

Tento případ vyvolal v B. velkou sensaci, neboť všichni byli zvyklí, že tento pán vožen byl do kanceláře vozíkem a přenášen v křesle - a teď ho najednou potkávali, jak si vesele vykračuje a drží v ruce jednu berlu, druhou nese mu jeho choť.

Zajímavo jest, že páni lékaři, s nimiž jsem o těchto případech mluvil, přiznávají sami, že jsou to věci pro ně neznámé. Jak jsem zjistil, nejdále dospěl tu pan prof. Petřivalský v Brně, který se domníval, že usazenina pod kůží je nádor a zjistil zcela správně, že ten tlačí na míchu a přerušuje spojení nervů. Kdyby tento, tak vynikající vědec, znamenitý profesor a lékař, byl u svého pacienta, o něhož se jednalo, rozřízl jen kůži, aby se přesvědčil, co pod ní je, jistě by pak již dalším studiem našel i možnost, aby se tyto těžké choroby daly léčiti i vědeckým způsobem lékaři z povolání.

Jak mi bylo pacienty v několika případech sděleno, dělávají na klinikách tak zvané punkce, aby zkoušeli obsah míchy. Velmi často se však stává, že touto punkcí se pacientův stav velmi zhorší a toho by mohli býti pacienti ušetřeni.

Uvádím tyto detaily úmyslně, aby si páni lékaři, kteří mají jistě nejlepší vůli nemocným pomoci, všimli blíže těchto případů, aby mohli opravdu pomáhati, jak k radosti pacientů, tak k radosti své vlastní.

Po vydání této knihy v prvním vydání měl jsem příležitost léčit, a to s plným úspěchem, choť jednoho docenta lékařské fakulty, a ten mi řekl, že lékařsky se nedá tato choroba léčit a to z těchto důvodů: Předně nedá se zjistit ani roentgenem ta ranka na pokožce míchy, a kdyby i to bylo možné, nemá žádný lékař možnost, aby ranku něčím zacelil, nebo umožnil jej srůst; toho pr dá se docílit jen tou silou, která vychází z mých dlaní.

Dnes dotyčný pan docent je primřem nemocnice v H. a posílá mně pacienty s touto chorobou, protože mu záleží na tom, aby všichni pacienti byli tak uzdraveni jako jeho choť, která po dvouletém ochrnutí obou nohou mohla za 6 neděl po mém léčení bezvadně chodit a jak mi dvakrát sama potvrdila, mohla pak podnikat dokonce i turistické pochody 6-8 hodin trvající.

Od tohoto prvého pouení, které se mi dostalo od záhrobního lékaře, měl jsem příležitost častěji přijímati jeho pokyny a rady. Tímto způsobem naučil jsem se mnoho. S jeho pomocí podařilo se mi vniknouti i do případů velmi složitých a poznati skutečné příčiny různých chorob, které mi byly dříve úplně neznámy. Tento můj neviditelný rádce zůstává dojista stále se mnou, neboť velmi často se mi stává, že, ač nevím, co pacientovi chybí, nebo v případech, kdy mi pacient udává jinou, lékařem stanovenou diagnosu, tu náhle jako bleskem projde mi hlavou poznání pravé příčiny choroby. Jest to dojista dílo mého vzácného rádce - zhrobního lékaře, který telepaticky přenáší do mého vědomí to, co mám věděti.

I z jiné strany mám potvrzenu možnost podobného přenášení diagnosy, které se neděje jen u mne. Znají je dobře i lékaři sami. Mluvil jsem dokonce s jedním, velmi vyhledávaným lékařem, který si dlouho nemohl vysvětliti, jak to přijde, že se mu vždy tak rázem dostává do vědomí přesná diagnosa. Až teprve posluhovačka na klinice, která byla náhodou jasnovidkou, prozradila mu, kdo chodí s ním navštěvovati jeho pacienty. Byl to zvěčnělý profesor M., velký lidumil, který jistě jen ve své touze prospívati lidstvu i nadále, pokračuje tímto způsobem ve své ušlechtilé činnosti.

Ale vrátíme se znovu k historii vzniku mého léčení. Po prvých začátcích a docílených výsledcích, které se objevily buď v nápadném zlepšení nebo úplném uzdravení i z mnoho let trvajících chorob, přicházeli stále noví a noví lidé s prosbami, abych je léčil. Ten, komu bylo pomoženo, pověděl to dál, a tak měl jsem stále dost práce v tomto směru, aniž by se byla veřejnost dověděla něco oficielně.

Až na podzim roku 1924 objevil se v Národních Listech článek, nadepsaný: »Víra tvá tě uzdravila.« Článek tento zabýval se případem jednoho muže v Anglii, který léčil vkládáním ruky a uzdravoval tak ochrnuté a vyléčil i mnoho případů srdeční vady. Tímto způsobem léčení nepodařilo se mu však uzdraviti každého. Tak na příklad z 98 slepých, k jejichž léčení byl pozván do ústavu slepců, nevyléčil ani jednoho.

Případ tohoto léčitele vzbudil v pražských kruzích mnoho pozornosti. Jeden můj přítel nemohl se zdržeti, aby redaktoru Národních Listů neprozradil, že i v Praze je někdo, kdo podobným způsobem vyléčil již nejen několik, nýbrž do té doby již na 2000 případů. Tímto způsobem dostala se do novin první zmínka o mém léčení, k níž bylo připojeno jen stručné vylíčení několika případů uzdravení.

Nepřál jsem si toho. Ba naopak, prosil jsem, aby mé jméno nebylo uváděno. Netoužil jsem po tom, dělati svému léčení jakoukoliv reklamu. Bylo dost těch, kteří se na mne s vírou obraceli, byvše upozorněni těmi, kteří účinky mého léčení sami na sobě poznali. Nebylo však v mé moci, abych zabránil otištění této zprávy.

Nezůstala bez účinku. Byl jsem sám nemálo překvapen, když jsem z nápadně rozmnožených žádostí o léčení poznal účinek tohoto prozrazení svého léčení. Tato zpráva v novinách pobouřila však i kruhy spiritů v Praze, a byl jsem jimi požádán, abych specielně pro ně o svém léčení přednášel. Vyhověl jsem jejich přání. Předpokládal jsem, že budu mluviti jen pro uzavřený kroužek spiritů a netušil jsem, že se této přednášky účastní i širší veřejnost.

Byl jsem nemálo překvapen, když v Merkuru, kde jsem měl přednášeti, našel jsem sál přeplněný lidmi. Mezi nimi byli i ti, kteří byli mnou uzdraveni, a ti, když jsem uváděl jejich případ, nedovedli se zdržeti, aby před celým shromážděním své uzdravení nepotvrdili. Tak se stalo, že když jsem mluvil o ženě, která byla na jedno oko slepá a po mém léčení vidí, vstala tato žena a prohlásila:

»Já jsem ta slepá, která nyní znovu vidí.«

A když jsem uváděl případ ženy hluché, která po mém léčení slyší, povstala i tato žena a prohlásila, že jsem jí svým léčením vrátil sluch.

To byly okamžiky vzrušení, které nezůstaly bez účinku na všechny přítomné. V blízkosti obou těchto žen seděl také učitel a spisovatel Ed. Štorch, který své dojmy z této přednášky shrnul ve článku, který otiskl pak v časopise »28. říjen«. Jeho článek »Pražský divotvorce«, otištěný dne 23. února 1925, uvádím zde doslovně:

»Před sto léty byl by býval telefon nebo radiový rozhlas pokládán za zázrak. Dnes hotoví si čipernější studenti přijímací stanice a pěkně vám všechno vyloží. Vědecký pokrok odstraňuje zázraky, t. j. vysvětluje je přirozenou cestou. Dochází i na známé zázraky Ježíšovy, kterýmž se podnes miliony lidí podivují. Mnohé z Ježíšových zázraků dovedeme si již dobře vyložiti. A snad dojde i na objasnění zbývajících záhad.

V našem středu, v Praze, žije podivuhodný muž, B. K., v soukromém zaměstnání známý nakladatel populární literatury. Léčí těžké neduhy trpících lidí jako kdysi Ježíš. Modlí se nad nemocnými, vkládá ruce na ně a hluší slyší, slepí prohlédají, ochrnutí povstávají z lůžek svých a berly odhazují...

Byl jsem ve čtvrtek, 19. t. m. přítomen přednášce, kde p. B. K. referoval o své divotvorné činnosti. Sál Merkuru byl neobyčejně navštíven, lidu namačkáno. Pan K. mluvil prostě, upřímně, bez jakéhokoliv pathosu. Úvodem pravil, že si nepřál, aby byl uveden na veřejnost, ale v jednom deníku bylo nedávno ukázáno na jeho činnost, a tu aby zamezil šíření lichých zpráv a fantastických povídaček, odhodlal se před svým odchodem do ciziny veřejně pověděti, kterak své nemocné léčí.

Začal sám u sebe. Pod vlivem filosofické četby a stykem se spisovatelem G. stal se pantheistou a hloubavým náboženským člověkem. Vírou vyléčil se z těžké anginy. Pak svou dcerušku, těžce ochrnutou po difterii, uzdravil modlitbou a vkládáním rukou. Co vypravoval pak o vyléčení cizích lidí, vzbudilo v posluchačstvu ohromné vzrušení. Někteří z uzdravených byli přítomni v sále a dosvědčovali pravdivost slov našeho divotvorce.

Pan K. při svých zájezdech do Kladna vyléčil na sedm set nemocných. Za jednu neděli až 85 případů. Mezi nimi i takovéto: Přivezli mu ubožáka v bedně, po sedm let úplně ochrnutého. Pan K. jej vkládáním rukou pozdravil a dnes ten člověk pracuje v hutích... Hluchému děvčeti přikryl dlaněmi uši a děvče slyšelo. Přišli k němu tři slepci, dva slepí manželé a legionář invalida. Pan K. vkládal na ně ruce a slepci jeden po druhém prohlédli... Jejich jásavé výkřiky, že rozeznávají nábytek, že vidí na stěně obrazy, dojímaly venku čekající lid až k slzám.

Manželka ředitele velké banky trpěla po dvacet let strašnými bolestmi revmatickými, takže nemohla se pohnouti ani choditi. Pan K. ji svým způsobem za tři návštěvy zcela vyléčil. Hned po prvé návštěvě mohla nešťastná paní se postaviti a přejíti pokoj. Dnes je úplně zdráva. Podobných případů těžkého revmatismu vyléčil množství. Nejlépe se mu daří léčení srdečních vad. Ale vyléčil i beznadějnou rakovinu, vnitřní nádory, přeraženou páteř a podobné případy, ve kterých se doposud spoléhalo jedině na operaci. Známého pražského operního zpěváka vyléčil ze 4% cukrovky a vrátil tím nešťastného herce - zpěváka, který při své chorobě ztratil hlas, životu a divadlu. Nelze tu uváděti obšírný výčet uzdravených pacientů, jest jich již předlouhá řada 3.700 osob, mezi nimi i sami lékaři. Pan K. omezil se také jen na předvedení charakteristických případů. Přednesená fakta vzbudila úžas. Posluchači se domnívali, že opravdu žijí v době Kristově, kdy na slovo jeho otvíraly se uši hluchých, oči slepých, klouby ochrnutých. Na jednom místě přednášky vykřikla žena, nedaleko mne sedící: »Já jsem ta hluchá, která teď slyší!«

Od žádného pacienta nepřijme pan K. odměny. Léčí nemocné z lásky k lidem. Je ovšem k němu velký nával, takže pacient musí čekati měsíc i dva, nežli přijde na řadu.

Překvapující způsob této léčby vzbudil po Praze i jinde velký zájem. Je to případ neobyčejného člověka, nadaného velikou sugestivní mocí. Odborníci měli by jeho způsob studovati k blahu tisíců trpících. Nelze popírati, že pan K. skutečně vyléčil množství nemocných, s nimiž si dosavadní věda lékařská nevěděla rady. Je tu tedy příležitost k velikému pokroku v lékařství. Snad se podaří vysvětliti úspěchy pana K. a vědecky je zužitkovati.

Živá bytost vyzařuje neviditelné paprsky a vysílá vlny na velké vzdálenosti. Jsou lidé v tomto směru velmi citliví. Živý magnetismus není jen bajkou. Může se nalézti člověk, který vysílá velmi mocné paprsky a vlny, takže může za jistých okolností způsobiti značné vzrušení v nervové soustavě druhého člověka. Působí‑li přitom současně silná sugesce, může dojíti i k tak prudkým otřesům, že jejich vlivem přestanou bolesti, nebo ochrnutá ruka povolí a - uzdravení je na cestě.

Pan K. je dobrý člověk. Není šarlatán, není v něm falše. Ale ovšem, neběží tu o žádné zázraky. Léčení sugescí je již známo a jistě - po náležitém probádání - bude možno zkušeným lékařům uzdravovati i tak těžké případy, jako se podařilo zvláště nadanému p. K.

Pan K. sám nedovede vysvětliti tajemnou sílu, vyzařující z jeho dlaní. Říká, že v něm působí nějaká božská síla, a že Bůh uzdravuje lidi jeho prostřednictvím. Ovšem, nevěří v Boha církevního. Ale i jeho filosofický Bůh jest jen pouhé jméno pro Neznámo. Zatím tedy nedovedeme ještě dobře vyložiti sensační úspěchy našeho divotvorce. Avšak věc sama rozhodně zaslouží si nejbedlivější pozornosti odborných kruhů, a bylo by hříchem na zástupech trpících nemocných odbývati snad léčebnou metodu pana K. posměchem nebo ignorováním.

Věc je velmi vážná, tisíce uzdravených svědků a hluboce rozrušenou veřejnost nelze umlčeti.

Kdo přinese jasno?«

Jistě že ani pisatel tohoto článku sám netušil, jakou sensaci článek ten způsobí. Dva dny a dvě noci tisklo se číslo »28. října«, v němž článek tento byl otištěn, a stále bylo exemplářů málo. Důsledek tohoto neobyčejného zájmu veřejnosti objevil se také na jiné straně.

Hned v prvém týdnu po otištění tohoto článku dostal jsem přes 14.000 dopisů, v nichž jsem byl o léčení žádán. Na Masarykově nábřeží před mým závodem shromáždilo se jeden den přes 6.000 nemocných, kteří se ke mně chtěli dostati. Zastavili celou pasáž po celé šíři nábřeží, takže ani elektriky nemohly jezditi a znemožnili všechen provoz. Musela zakročiti policejní stráž s úředníkem v čele, ale ani na jejich výzvy zástup se nerozcházel. Službu konající úředník šel tedy ke mně s prosbou, abych alespoň vyšel ven a čekajícím řekl, že není možné, abych všechny najednou léčil. Vyhověl jsem tomuto přání a požádal shromážděné, aby se obraceli na mne písemně, že budu na každý den vydávati tolik vstupenek, kolik nemocných budu moci za den léčiti. To teprve pomohlo, že se lidé rozešli a byl opět pořádek.

Věnoval jsem pak svému léčení každé odpoledne, léčil až do večera, a v těch dnech míval jsem 70-80 pacientů denně, zatím co spousta netrpělivých nemocných čekala, až na ně dojde řada, aby mohli přijíti k léčení i oni. Dále pak byly to redakce pražských i venkovských listů, které chtěly pro sebe získati bližší podrobnosti o mém léčení, a tak i z této strany byl jsem zahrnován spoustou návštěv a dotazů. Redaktor »28. října«, který si vyžádal rozmluvu se mnou, uveřejnil pak ve svém listě celou sérii článků, z nichž se veřejnost dověděla další podrobnosti o mé činnosti.

Bude jistě na místě, abych k úplnosti celé historie otiskl zde i tyto další články, v nichž se nejlépe jeví ohlas veřejného zájmu o duchovní léčení.