(sbírka - Když padalo Slunce)
Kdo v sobě necítí trvalou touhu po modlitbě, může se jí klidně zříci, protože jeho slova nebo myšlenky se rozplynou v nic. Není-li modlitba do hloubky proniknuta citem, nemá cenu a proto ani výsledek.
Nejlepším základem pro dobrou modlitbu je okamžik, kdy člověka zaplaví ve velké radosti vděčnost nebo naopak v utrpení bolest. V takových chvílích je totiž člověk schopen utlumit v sobě všechno ostatní a tak vlastně soustředí všechny síly na modlitbu, která tak obdrží dostatek nezkalené energie.
„Obyčejná" modlitba nemá - dle přírodních zákonů - dostatečnou schopnost, ani sílu, proniknout až před nejvyššího. Proč? Vysvětlení je jednoduché a přesně vyplývá ze zákonitostí: vážně míněná, hluboce procítěná modlitba přitahuje stejnorodou energii stejně vážných a procítěných modliteb a jen tato zesílená energie je schopna „dotlačit" vůdčí myšlenku modlitby „až nahoru". I „obyčejná" modlitba se přirozeně spojuje se stejnorodým, tudíž ale se stejně plytkým a neprocítěným. Ani spojenými silami se ovšem takové modlitby nemohou dostat až k Bohu! Zpětný účinek vážné, procítěné modlitby, pak přinese to, co bylo převládajícím přáním modlitby, a bude to vždy jen dobré - ať již naši duši prostoupí klid, síla, ať dosáhneme zotavení nebo nás napadnou nové plány, či může i nastat seznámení s novými lidmi, kteří si budou vědět rady s naší problematikou apod.
Dá se tedy i říci, že rozhodující je vnitřní stav toho, kdo se modlí! Podle různých citů, v modlitbě obsažených, může modlitba přinést také více splnění. Z logiky veškerého vesmírového dění však jednoznačně vyplývá, že největší sílu bude mít taková modlitba, ve které je citem plně prožhavena jen jedna, jediná myšlenka!!!
Proto např. Kristus nechtěl aby se lidé modlili celý Otčenáš najednou, tím méně si přál, aby jej lidé bezmyšlenkovitě drmolili v mnohém opakování při tzv. bohoslužbách. V Otčenáši Kristus pouze shrnul všechno to, o co mohou lidé ve vážnosti svého Boha žádat! Otčenáš ukazuje celou cestu a může být hledajícímu vším, když jej člověk hluboce procítí a pochopí! Málo si uvědomujeme, že Otčenášem nám Ježíš předal klíč ke království nebeskému!!!
Mnohostrannost modlitbu vždy rozmělňuje. Vidíme to kolem sebe v běžném životním dění, ale jaksi málo na to dbáme. Ani dítě přece nepřichází k otci se sedmi prosbami současně, ale vždy jen s tím, co má v danou chvíli právě nejvíce na srdci!! Proto je jen logické, že jen jednoduchou modlitbu - prosbu může člověk nejhlouběji prožít a procítit a právě taková modlitba má největší cenu!
Máme tedy prosit jen o to, co je skutečně nutné! Jenom žádné prázdné formy, které vždy rozptylují a dříve či později vedou k pokrytectví. Nikoliv síla, ale čistota je schopna modlitbu povznést vzhůru. Čistou modlitbu může v určitých chvílích hlubokého citového pohnutí vyslat každý člověk, i když třeba jeho život není ještě zcela čistý!
V této chvíli si však musíme uvědomit velmi důležitou věc, a to skutečnost, že splnění modlitby nemusí být vždy podle našich představ. Splnění je totiž vedeno s Boží moudrostí a spravedlností a tak vede k celkovému dobru, nikoliv pouze k dobru v onen daný moment. Později člověk s překvapením zjišťuje, že právě zdánlivé nesplnění prosby bylo jedině správným a nejlepším řešením!
Zvláštním druhem modlitby jest přímluva, tedy modlitba za někoho. Mnoho lidí si není jisto, zda taková modlitba má vůbec cenu, když se nemodlí sám dotyčný. I zde plně platí všechny zákony a zákonitosti. Přímluvce myslí při modlitbě intensivně na toho, za koho prosí. Tím se jeho přání pevně na dotyčném zakotví a teprve potom stoupá vzhůru. Není-li však dotyčný schopen přijmout milost Boží, vyprošené působení se od něho odrazí, jako hrách od stěny. Nebo jinými slovy: prázdné přímluvy, které nejsou procítěny, jsou jako plevy ve větru a nemají žádné hodnoty - např. mše za zemřelé, kdy lidé sice drmolí slova přímluvné modlitby, ale většinou myslí na něco jiného. Stejně tak nemá přímluva (byť by byla sebevíce procítěná) cenu, jestliže osoba, za kterou se přimlouváme, je lhostejná a tím neposkytne zvratnému působení půdu vhodnou pro přijetí Boží milosti.
Pravé přímluvy ovšem působí i jinak - totiž tak, že ukazují Cestu, po které se má vydat Boží posel, který případně pomoc zprostředkuje. V mnoha případech má potom přímluvná modlitba velkou cenu, mnohem větší, než si jí v současnosti lidé přiznávají.
