Josef Staněk - Magický pražský hrad a Miloš Zeman

       Byl jsem vysokoškolsky „vzdělán“ odborníky s typem myšlení Sisyfos. Moje překvapení po nástupu do praxe v roce 1963 spočívalo v tom, že jsem začal zjišťovat, že celá realita ne zcela běží podle „vědeckého světového názoru“. Odchylky se vyjevovaly jak při stanovování diagnóz a prognóz nemocí zvířat, tak v chování lidí. Navíc jsem se oženil a záhy dostal do sporů se švagrem, nadšeným katolíkem a biblistou. A argumentačně prohrával. To moje mužská ješitnost nesnáší a rozhodl jsem se jej argumentačně porazit na jeho vlastním poli. Sedl jsem na židli a třikrát přečetl celou bibli. Ne z pilnosti nebo zbožnosti, ale proto, že po prvních čteních jsem z ní byl, jak říkal major Těrazky, „vola ako zmätený“. Mám v povaze, že čím víc něčemu nerozumím, tím jsem zaťatější v úsilí do věci vniknout. Později jsem se dověděl, že Buddha tomuto přístupu k životu říkal opravdovost. A tehdy se to stalo. Když jsem potřetí četl evangelia, začal jsem náhle přímo vidět a vnímat jejich hlavní postavu, světle zářícího Ježíše. A nejen to! Cítil jsem, co evangelijními podobenstvími myslel, co je jejich zapisovateli buď nepochopené, nebo omylem vložené či neúplně zachycené. Zřejmě od té doby cítím skrze vibrace čehokoliv napsaného jasně autora  textu, jeho způsob myšlení a záměry. Navíc na fyzických místech také „ducha“ místa a města.
       S těmito pocity jsem si nevěděl rady a radši se nevyjadřoval, abych nebyl za blouznivce. Nebylo divu. Veřejné mínění bylo a je formované a manipulované nikoliv věděním, opřené o znalost podstaty světa a člověka, ale materialisticky pojatou vědou. Pak jsem však v roce 85 potkal tehdy zcela neznámého, později celostátně známého léčitele a malíře pana Karla Kožíška. Chtěl, abych mu pomohl zavést chov včel, protože také cítil jejich léčebné vyzařování, ale bál se jich. Slovo dalo slovo a já jsem jen žasnul. Ve srovnání s ním jsem rázem začal cítit být jen slabě vyciťujícím břídilem. Ale sešli se dva pokusy konající „blázni“! O n mi pomocí automatické kresby a ovlivňováním bioplazmy těla ukazoval věci, které jsem si přes svou velkou fantazii i jemné odciťování nedovedl do té doby ani představit! Ukázal mi měření vyzařování ikon a obrazů, lidí, zvířat, stromů a magické ovlivňování a léčení na dálku. U ovlivňování zdravotního stavu pomocí „vyzařování“ obrazů jsem pochopil, jak se to děje. Jestliže se pozorovatel plně vcítí do obrazu, ikony, může se na něj přenášet rozpoložení autora. (Stav vlnění mozku alfa.) Tímto naladěním se pozorovatel odpoutává od blokování svého vlastního uzdravení. (Zapomene na vadné nastavení vědomí.) Zdravotní obtíže zm izí neboli objeví se zázračné uzdravení. Z těchto úkazů se odvinulo uctívání „léčivých“ ikon jednoduše myslícími lidmi. „Obrazoborci“ ovšem mají pravdu. Neléčí obraz, ale jen energie Boha. Jde jen o to, nepřekážet jí špatným myšlením.
        Tento jev, působení obrazů, je znám od nepaměti. Právě k vyloučení magického působení malířů mágů na člověka vznikl zákaz tvoření obrazů v islámu a židovství a hledění na ně! Všechny obrazy totiž nějak ovlivňují podvědomí přihlížejícího! Aniž to dotyčný tuší. Závisí na duchovní kvalitě malíře. Proto ikona smí být tvořena jen ve stavu duchovního očištění a půstu. Pak působí kladně. Naproti tomu obrazy mnoha „moderních“ malířů přenášejí rozvrat duše malíře na pozorovatele. Já bych si např. drahý obraz Pabla Picassa nepověsil ani na záchod! Aniž jsem dříve věděl, že oslavovaný Picasso trpěl bolestmi hlavy a on se jich zbavoval právě malováním v kubistickém stylu.
      Šokující pro mne mimo jiné bylo, jak se Karel Kožíšek duchem dovedl napojit na jakéhokoliv zemřelého nebo živého malíře. Automatickou kresbou mu ruka začala napodobovat styl kresby dotyčného. Přes obraz nebo foto se napojil i na styl těch, které do té doby vůbec neznal. Přes Karla jsem se seznámil ještě s řadou jiných, podobně „střelených“. Když se u mne k pozorovaným nepochopitelným jevům přidružilo několikeré samovolné vymístění z těla (OBE), můj život se dále zpestřil. Přibylo vnímání skrytých rozměry reality v konfrontaci s názory četných okolních „dialektiků“ typu Sisyfos. Když vidím, jak nositelé vědeckých titulů kecají o jevec h, o nichž nemají představu, jsem začal vnímat svět jako jedno velké panoptikum. Tato stále vnímaná legrace se stala zdrojem mé stálé dobré nálady, smyslu pro paradox a tím pro humor. 
        Už si nevzpomenu přesně kdy, ale jednoho odpoledne jsem v TV v „české meditační poloze“ (ležíc na divanu) sledoval vynikající muzikál „Noc na Karlštejně“. Začalo mi být divné, že pokaždé, když se v něm děj přesune do kaple Svatého kříže, celý pokoj se mi nějak „rozsvítí“. Nejprve jsem si myslel, že rozsvěcování dělá venkovní slunce. Při pozdějších večerních sledováních jsem přišel na to, že dojem je vytvářen tím, že jsem vcítěn do děje. Tím se ocitám jakoby v kapli a její vyzařování vnitřně „rozsvěcuje“ mé vlastní naladění. Uvádí mne do jakési euforie. Napadlo mě, že kaple  m usí být tak vystavěná, že nějak působí na vnímavého. Neboli se citlivému zdá, že „vyzařuje“! To podnítilo můj zájem o osobu jejích stavitelů, zejména císaře Karla IV. Moje podezření o výjimečnosti tohoto místa zesílilo, když jsem se dočetl, že kaple císař používal k rozjímání a nikdo kromě něj a arcibiskupa do ní nesměl. Domyslel jsem se proč. Protože lid živočišný, řízený pudem „hlavně když nám chutná“, kazí svými zanechanými vibracemi auru jakéhokoliv posvátného místa. Ihned jsem se začal shánět po knize „Vita Caroli“, životopisu psaném samotným Karlem IV. Při čtení se mi začalo vyjasňovat. Císař Karel IV měl pootevřené třetí oko a viděl věci, které ostatní neviděli. K této schopnosti přišel shodou okolností. Jeho otec jej jako malého chlapce v rámci bojů o moc věznil ve sklepě bez oken na hradu Loket. (Aby jej Češi neunesli.) Několika měsíční tma (zakopání pod zem) je známým východním iniciačním cvičením k otevření třetího oka. V dalším životě malý kralevic, budoucí císař Karel, byl „vláčen“ Janem Lucemburským po zemích a dvorech celé Evropy.  Jako malý hoch skoro nerozuměl jinojazyčně říkanému. Mohl jen intuitivně vnímat a vnímat. Tím se naučil vidět zdánlivé maličkosti, vyciťovat neříkaný stav věcí a stal se částečně jasnovidným.
       Takto disponovaní se s podobně vnímajícími mlčky poznají a snadno seznamují. Navíc Karel pochopil, že mezi tupými je výhodné mlčet!!! Podřeknutí mezi nevědomými náboženskými slepci ohrožovalo pověst „pravověrnosti“. Vědom si těchto rizik, budoucí císař Karel IV se naučil a ostentativně  respektoval mechanizmy církevní organizace a představitele hierarchie. A také využíval právě tyto a dědické mechanizmy ke uskutečnění svých záměrů. Dosahoval moci a vlivu, aniž v životě začal nebo vedl jedinou válku! Pouze využitím „prozíravostí“ k církevním a politickým hrám. Němci mu pro tento způsob vlády a posilování osobní moci říkají císař-pletichář. Z učebnic dějepisu ovšem vypadlo, že často navštěvoval tehdy známé poustevníky, „slepé mládence“, moudré představitele klášterů a soukromě s nimi debatoval. Nelze se proto divit, že když se na svých cestách po Evropě setkal s disponovanými talenty, typu „činící kámen mluvícím“ (Petr Parléř), ihned je nejen poznal, ale zejména angažoval. A posílal do Čech. Disponované neběžnými schopnostmi pověřoval výstavbou a „výmalbou“ všeho významného. Ovlivněný legendou o Grálu v tichosti realizoval pozemský odraz jeho jeviště. Nesměl na něm chybět hrad svatého Grálu (Karlštejn), nový Jeruzalém (Praha), posvátné relikvie a všechny možné i nemožné magické atributy. Důraz položil na vytvoření magické síly svatováclavské koruny. To ona měla aktivizovat skryté schopnosti korunovaných. Její konstrukci svěřil italskému mágu a zlatníku, který měl nejen prostorově uspořádat její drahé kameny, ale k zesílení celkového působení mu obstaral i trn z Kristovy koruny. (V symbolice lhostejno, zda pravý.) Karlovým intenzivním stavitelským úsilím se v Praze objevily magické mosty, chrámy, útvary působící prostorovou geometrií. Z celé Evropy se do ní stěhovaly ostatky svatých, relikvie, magické obrazy (Svatovítský veraikon) a magické předměty.
       Volba Prahy jako místo budoucího nového duchovního centra Evropy nebyla náhodná. Když se pozdější císař Karel IV, ještě jako kralevic po létech vrátil do vlasti, ihned vycítil mimořádné vyzařování města i hradu. Místo, kde stojí Pražský hrad vyzařovalo odedávna. Proto na něm magickými dispozicemi nadaní Keltové zřídili pohanské obětiště. Karel IV zemnímu vyzařování dal duchovní směrování tím, že jej spojil s působením patrona země svatého Václava. (Já bych řekl s působením ducha národa, vedoucího ve své době i knížete Václava.) Magickou sílu korunovaného měl ještě posilovat rituál pouhé ho zapůjčování královské koruny z lebky svatého Václava v den korunovace nového „správce“ země. Karlův rituál byl později zrušený. Působení rituálu a koruny samé na korunovaného je tak silné, že duchovně nehodný je jím mozkově poškozen. (Spálen.) To se stalo už Václavovi IV. Od velkolepého vybudování Prahy a její proměnu v třetí duchovní centrum Evropy neodradilo Karla IV ani to, jak bylo město v době jeho návratu zanedbané a rozvrácené. Veden svou intuicí nadřadil vjem vyzařování místa a města nad momentální zevní dojem. Věděl, že zamýšlené centrum moci Lucemburského rodu, má-li se vyrovnat Paříži a Římu, musí mít i srovnatelný magický náboj. Charakteristika zemního působení bývá naznačena v názvu města i místa. Např.  Praha znamená v kabale práh (do) A (osvícení). Neboli místo vyzařuje tak, že podněcuje (probouzí) duchovní jiskru v člověku. Císař Karel dělal vše pro to, aby jeho rod vládnul tomuto centru „až do konce věků“. Esoterické poznatky se pokusil předat svému synovi králi Václavovi IV pomocí tajného evropského zasvěceneckého bratrstva „Obruče“, které mělo ptáka ledňáčka ve znaku. Jeho členové však jeho syna po vydání dekretu Kutnohorského opustili.
       Příčinou neúspěchu záměrů Karla IV bylo podle mne opomenutí základního duchovního axiomu, platného pro všechny: „K čistému cíli je možné dojít jen čistými prostředky!!!“ V originálu legendy o Grálu a obnově lidstva se přece říká: k cíli dojde jen „der reine Tor durch das reine Tor! Česky „ čistý bloud čistou branou (prostředky)“. V staroindické Bhagavádgítě se o jednotě cílů a prostředků říká: není možné dosáhnout čistých cílů nečistými prostředky! Protože nečisté prostředky zákonitě zašpiní cíl! K říši duchovní čistoty nelze postupovat pletichami, intrikami a politickými hrami, ale pouze a jen nejupřímnějším duchovním úsilím! Karel IV nedosáhl cíle přesto, že jeho prostředky k dosahování politické moci na tomto světě byly „o třídu mravnější“ než násilí a války jiných! (Oproti třeba Karlu Velikému, nově komunistům a nacistům.) Víra a snaha nepochybně byla, ale „kompetentnost“ úsilí chyběla. Zřejmě pro tyto chyby rod císaře Karla IV vymřel! Všichni jeho potomci byli neplodní. Pro uctívače náhod (dialektiky) náhoda. Pro moje vnímání dějin je to připomenutí a poučení o neúprosnosti chodu karmy, pro kmána i císaře.
       V něčem tedy Čechy (i mnou) milovaný císař Karel IV v úsilí o přiblížení vzorového křesťanského království na zemi musel udělat chybu! Podle typu následků si dovozuji: ve vztahu k ženám, přesněji v pojetí manželství! Měl své manželky (kromě Blanky z Valois) a ženy obecně jen za přinašečky věn a ploditelky potomků. Tento přístup k Bohem požadované kvalitě spojení muže a ženy neodpovídá vztahům ve vyšší duchovní úrovni. Vyšší civilizace vykvete, (po předchozím sebezničení současné machisticko-feministické perverze) právě na rozvinutí kvality vztahu muže a ženy. Viz Zjevení: „Pata ženy rozdrtí hlavu hada!“ Této symbolice rozumím tak, že vyjadřuje potlačení tělesnosti jako hlavního hybatele vztahu muže a ženy!!! Těžiště vztahu se posune ve prospěch roviny duše a ducha!!! V nové éře si žena a muž musí skutečně vnitřně rozumět, nikoliv spolu pouze sexuálně žít a jinak „obchodovat“! Jsem přesvědčen, že až po plném pochopení významu lásky a rodiny ve hmotnosti začne vzestup lidstva a civilizace.
       Přesto jsme byli císařem Karlem IV, Otcem vlasti, nesmírně obdarováni. Duchovní jádro národa zdědilo jeho magické fundamenty, schopnost napojovat se na neviditelné duchovní vedení národa. Máme jich jako dědicové dědictví hodní využít jako nástroje k nakročení do nové civilizace. Pokusím se popsat, jak účinkují i u nás „náhody“. Nikdy bych nevěřil, že by se mi mohl splnit sen, pobýt nerušen v kapli Svatého kříže. Ale slovo dalo slovo a kamarád vyjevil, že se zná dobře s kastelánem Karlštejna. Ten je velmi nakloněn k experimentům, které směřují k prohloubení i intuitivnímu poznání hradu. Tak jsem se jednoho zimního dne naprosto neočekávaně ocitl skoro sám přímo v kapli. Po vstupu jsem čekal ihned nějaký dojem, ale zpočátku jsem byl  zklamán. Pobytem v promrzlé kapli jsem začal mrznout i já a začal být trochu zklamaný. Odevzdaně jsem se ponořil do sebe. A pak teprve začalo dění. V polosnovém rozpoložení jsem si všiml, že polodrahokamy na stropě a stěnách vyvolávají odrazem světla z oltáře v člověku dojem, že stojí přímo pod hvězdnatou oblohou. Navíc jsem začal cítit, jako bych v kapli nebyl sám, ale uprostřed nějakého  duchovního shromáždění. Zdroj tohoto pocitu jsem nalezl v působení oněch 120 obrazů světců na stěnách. Zřejmě právě k vyvolání tohoto dojmu byly do jejich rámů zabudovány ostatk y vyobrazených. Pomalu se ve mně začal rozlévat stav jakési vnitřní euforie. Ten nejsilnější zážitek se ale teprve dostavil. Po další chvíli se „hvězdná obloha“ (ze skel a polodrahokamů) k mému úžasu  jakoby rozestoupila a nad ní se objevila křišťálově jiskřící „prázdnota“. Zajímavé bylo, že jsem v této dimenzi cítil přítomnost někoho, ale nikoho jsem neviděl. Vnímal jsem v ní jen nikdy smysly před tím nezažitou, jakoby křišťálově čistou namodralá barvu! Současně jsem pociťoval bezmeznou blaženost a euforii v duši. Jen jsem si pomyslel: tento pocit si musím zafixovat a stále se do něj se později vracet! Ale dařilo se mi to pouze ještě jeden den poté. Od té doby s e ne a ne do tohoto pocitu naplno dostat. Občas se mi daří přiblížit se tomuto pocitu, ale ne do prociťování oné nesmírní čistoty, která sálala z toho „nadprostoru“. Po opuštění Karlštejna jsem navíc zaznamenal, že před návštěvou podrážděný dvanáctník se uzdravil. Tímto zážitkem jsem se utvrdil v názoru, že určité tvary, místa, obrazy a předměty usnadňují vznik léčivého rozpoložení vědomí a ovlivňují rozsah vnímání skrytých dimenzí světa. Pochopil jsem, že od  znalostí „jak takové působení zařídit“ bylo odvozeno umění  budování chrámů. Zdá se, že utajeně se dorozumívající „zednáři“, tedy lidé částečně vybaveni schopnostmi  vnikat do stavů rozšířeného vědomí, byli často hybateli vývoje poznání lidstva. Nebo že by tyto znalosti zneužívali?
       Obdobné na podvědomí působící vyzařování nalézám, sice slabší, ale přece, i v chrámu svatého Víta a na celém pražském Hradě. Včetně několika dalších místech v Praze. Protože jsem poznal, že takové „vyzařování“ nějak působí na lidi, začal jsem hledat i směr a smysl  jeho účinku v toku dějin. A zdá se mi, že našel. Dospěl jsem k závěru, že vyzařování působí tak, že u dobrých a ve prospěch státu a národa působících vládců a prezidentů dodává těmto nejen intuici a duchovní sílu, ale posiluje i jejich zdraví a vitalitu. Tohoto působení si můžeme všimnout už od dob Rudolfa II. Ten byl postižen neléčitelnou syfilitidou. Při tehdejším normálním průběhu nemoci by na ní během několika let umřel. Ale protože byl zvelebitelem a dobrodincem Prahy a království, vydržel vládnout skoro 40 let. Podobný kladný účinek vyzařování Prahy a Hradu můžeme shledat na posílení zdraví posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V Dobrotivého. Ten ve stavu velmi chatrného zdraví odstoupil z trůnu v roce 1848. Jako sídlo si vybral, a následně se do něj přestěhoval, zanedbaný a upadající Pražský hrad. Obecně se předpokládalo se, že nebude dlouho živ. A ejhle! Dobrosrdečný excísař začal do té doby zanedbaný Pražský hrad  zvelebovat. Následovalo jeho překvapivé zdravotní pookřání a po něm třicet let pro stav Pražského hradu užitečného excísařova života. Dožil se na tu dobu neočekávaně vysokého věku 82 let.
       Svou činností pro národ a stát neutrálně vyznívající lidé, něco ve stylu občas dobře, občas z nekompetentnosti chybně, nepůsobí vyzařování Hradu nijak výrazně. Dotyční jej nevnímají. Na lidi záporné, s těžkou zápornou karmou, aktivuje chod karmy a ničí je. Tak jak to činí  pyramidální energie. Nelze nevzpomenout, jak Pražským hradem doslova „proběhl“  Adolf Hitler a nikdy se tam nevrátil! Necítil se tam dobře. A jak po „vyzkoušení si“ svatováclavské koruny dopadl Reinhard Heydrich. 
       Ač si to lidé neuvědomují, působení Hradu na podvědomí a zdraví se plně týká i prezidentů!  První prezident T. G. Masaryk byl zvolen v roce 1918, ale brzy (1921) se dostal do velmi špatného zdravotního stavu. Ač se to v té době z politických důvodů tajilo, byl jeho stav na umření. Ale pak došlo k překvapivému obratu! Já příčinu obratu vidím jako důsledek názorového vývoje prvního prezidenta. Po vzniku republiky se Tomáš Masaryk vrátil do republiky s velmi protikatolickou náladou. (Tu měl od předválečného „procesu katechetského“.) Ale vyzařující místo mu pomohlo pochopit, že český antikatolicizmus je objektivně nespravedlivý. Západní křesťanství je nepochybně jednou ze dvou součástí duchovní výbavy českého národa. Druhou polovinou je v našem národě silně zakotvené „hledačství pravdy“. To se v toku dějin vyjevovalo celých tisíc let. Nejprve ve formě opravdovosti jednoduchého křesťanství (sv. Václav, sv. Prokop, sv. Anežka), později jako reformační úsilí, revizionizmus kde čeho, „kacířství“ ve všem.  Prezident Masaryk byl typickým představitelem tohoto druhého českého myšlenkového proudu. K tomu však také schopný a realistický politik. Proto včas pochopil i druhou část pravdy, oprávněné místo českého konzervativního katolicizmu v životě národa.  A akceptoval prvorepublikové katolíky natolik, že je nakonec měl v každé prvorepublikové vládě. Teprve tímto zmírněním protikatolického postoje se stal skutečným spojovatelem veřejného života, stimulujícím duchovní jádro národa k charakteru, k objektivitě. Oprávněně se stal národním vůdcem. Jeho kladné působení na národ v roli prezidenta se vyjevilo ve formě obnovení tělesné kondice neboli zázračným uzdravením.
      Jinak tomu bylo u Edvarda Beneše. Ten jako zdatný pragmatik i intrikán evropské politiky „vyčítal“ Masarykovi nadměrnou náboženskost a duchovnost. A také proto se Hradě se moc „neohřál“. Podle toho, jak já to vnímám, právě v důsledku nedostatečné duchovnosti ztratil telepatického napojení na duchovní vedení národa (strážce Hradu). Tím neinicioval intuici, tolik nutnou pro průchod složitými dějinnými procesy. Intuici neosvědčil ani v létech 1935 až 8, ani v létech 45 až 8. Stal se nevědomým poskokem a pikolíkem nejprve Francie, pak Stalina. Po válce s příchodem na Hrad se jeho zdravotní stav začal hroutit. Přežívání mu umožňovala už jen vila v Sezimově Ústí.
       Éra pobytu na Hradě prezidentů zcela neduchovních, faktických  zrádců národa, i když neúmyslných, (do nehodné pozice dotlačených ruskými bolševiky) - Gottwald, Zápotocký - trvala ze „zdravotních důvodů“ vždy jen 4 roky. Po nich nastoupil do funkce hlavy státu a stal se na 11 let obyvatelem Hradu „ambivalentní“ Antonín Novotný. Proč tam vydržel tak dlouho? Protože je vlastně historicky nedoceněnou osobností. Za jeho vlády se stával „socializmus“ snesitelnějším, pod jeho vedením se zrodila „zlatá šedesátá“ léta. V rámci svých pravomocí a mezinárodních možností vynakládal maximální dobrou vůli pro blaho lidu a státu. Asi jako v Maďarsku János Kádár.  Proto byl „zářením Hradu“ tolerován.
       Po Antonínu Novotném se hlavou státu a obyvatelem Hradu stal generál Ludvík Svoboda. Z počátku svého působení ve funkci otupil jak ostří sovětské okupace, tak řádění protinárodních zločinců neboli „normalizátorů“. Po několika létech ale začal akceptovat „genocidu“ zbytků duchovního jádra českého národa, prováděnou pomocí čistek „normalizátory“. A také se to projevilo! Zdravotně se zhroutil. Když se po abdikaci z funkce prezidenta vzdálil z Hradu, překvapivě se v Kroměříži zdravotně zotavil. Po jeho abdikaci v roce 1975 nastoupil do funkce prezidenta Gustáv Husák. I on se v daných okolnostech faktické ztráty státní suverenity stal dalším „otupovačem“ kádrovacích aktivit politických zločinců typu „Indra, Kolder, Bilak“. Duchovnímu „vyzařování“  Hradu se zřejmě jevil jako v rámci možností „alespoň nadměrně neškodící“. Ne tak jeho manželka.
       Po společenském převratu v roce 1989 nastoupil v plné síle a za velkého očekávání všeho národa (i sil Hradu) Václav Havel. Jenže popřevratovými zákulisními ději se naděje na novou vzestupnou éru národního duchovního života pomalu rozplývaly. Místo všeobecného duchovního a společenského rozmachu, jemuž uvolnila cestu relativní politická svoboda,  nastal úpadek myšlení jak vědomostní a kulturní elity, tak hlavní masy národa. Veřejný a kulturní život upadl do atmosféry bezzábranového ateizmu, do uctívání peněz jako boha a bezhraničně pojaté svobody jednotlivce. Přízrakem a odrazem doby se staly americké filmy v TV, je jichž jediným dějem je násilí a sex. Pocítění pádu společenského života se v národě projevil jako tzv. blbá nálada. Její příčinou není (zatím) materiální strádání. V důsledku duchovního vyprázdnění kulturní elity vymizela produkce výrazných uměleckých děl od filmů, seriálů, soch, obrazů až po knihy. Když se podíváme do psychosomatických příruček, třeba do Dahlkeho: „Nemoc jako řeč duše“, najdeme tam nemoc plic jako jedincem chybně pojatou svobodu a rakovinu jako extrémní egocentrizmus v pojetí života. Nemoc tlustého střeva je viděna jako psychosomatický následek vadně žitého nevědomí, vadných snů. Václav Havel jako hlava státu a n ároda, neučinil v době, kdy měl veškerou moc i zdraví, nic proti úpadku duchovního a společenského života v Česku. Snažil se hlavně zavděčit v zahraničí. Právě z tohoto aspektu se zřejmě odvinul pád jeho zdravotního stavu ve výše zmíněných syndromech. Nebyla oprava směrování společenského života národa, nemohla mu ve zmíněných syndromech pomoci ani excelentní lékařská péče!
       Po Václavu Havlovi vstoupil v nejlepší sportovní kondici do „zóny vyzařování Hradu“ Václav Klaus. Po nějaké době se začaly projevovat potíže s kyčelními klouby, které vyústily v jejich náhradu. V psychosomatických knihách se o tomto syndromu dočteme, že rozpad kyčelních kloubů souvisí s nedokonalou činností jater, ta se světonázorem. Projeví-li se  jaterní (světonázorová) slabost na kyčelních kloubech, řečí psychosomatiky to znamená, že dotyčný je „sedící“ neboli ve svých názorech ustrnulý duch. Místo názorového vývoje, kterým jsme vůči Stvořiteli z vděčnosti za život povinni všichni, se nemocní s kyčelními klouby „zasekli“ ve svých „pravdách“. Václav Klaus nebyl 10letým pobytem na Hradě více zdravotně postižen. Z toho lze zpětně usoudit, že ve funkci prezidenta v rámci možností hájil alespoň základní zájmy národa a státu. „Vibrace Hradu“ mu proto „připomenuly“ jen ztrnulost názorů, ale jinak zásadně neublížily. Z toho bych usuzoval, že přes  současné kritické hodnocení jeho prezidentské éry davem vyzní celkově působení Václava Klause na Hradě „neutrálně“.
       V letošním roce byl všeobecnou volbou do funkce prezidenta uveden Miloš Zeman. Jako vhodného kandidáta na prezidenta jsem jeho osobnost již před několika léty v článku Phoenixu avizoval. Podle mého pozorování politické scény má předpoklady stát se nejlepším prezidentem od doby T. G. Masaryka. Také velmi dobře začal, modlitbou. Je na něm vidět a cítit, že je nepochybně veden nejlepšími úmysly. Jenže na druhé straně jde také o „duchovní“, tj. intuitivní kompetentnost. Zatím se zdá, že předchozí pobyt na Vysočině mu umožnil objevit pokoru jako základní předpoklad pro indukci intuice. (Pokora je: vím, že nic nevím.) V předchozí politické éře Miloš Zeman pokorou rozhodně „netrpěl“. V nastupující společenské a civilizační duchovní krizi se ukáže, jestli míra jeho duchovního probuzení bude na valící se události stačit. Poznáme to v první řadě na vývoji prezidentova zdraví. Z tělesně osvěživé vibrace  přírody se nástupem do funkce prezidenta přesunul do vlivu klady i zápory zvýrazňujících  „vibrací“ Hradu. Ať na působení místa věří, nebo ne. Podle mne obsahuje „působení Hradu“ skrze vnitřní hlas i jemné „nápovědy správných postojů“ od duchovního vedení národa! Budeme určitě svědky, že nehledě na Churchillovskou dietu (kouření, alkohol), když nový prezident bude národu a státu prospívat, jeho zdravotní stav se spíše zlepší. Jestli se způsobem výkonu funkce nepostaví všeobecnému civilizačnímu úpadku,  vývoj jeho zdravotních potíží bude v krátké době akcelerovat.
       Miloš Zeman je nyní ve funkci postaven před nutnost rozhodování pro řadového člověka nepředstavitelného množství věcných a personálních dilemat. Krátkodobá dilemata, zejména vnitrostátní, jsou řešitelná rozumem, empatií a politickou zkušeností. Při inteligenci a dobré vůli nového prezidenta bych o jejich zvládnutí nepochyboval. Jenže do změti „provozního“ rozhodování jsou vklíněna témata, která teprve čas pro jejich dlouhodobý dopad vyjeví jako klíčová. Intuitivně vycítěná správná řešení směrují stát a národ k ústupu společenské krize. Špatné přístupy funkcionářů státní krizi dále vyhrocují. Krize ovšem není jen náš problém. Ať to media přiznávají nebo ne, je realitou celého západního civilizačního okruhu. Není  rozumově zvládnutelná! Protože je „víceúrovňová“ a vědecké výstupy poradců si nutně  protiřečí. Správně vyvážený postoj může prezident jen intuitivně vycítit!
       V současné situaci našeho národa vidím tři okruhy problémů. Prvním je vybalancovávání správného vztahu lidí a státu k přírodě, k životnímu prostředí, k zdravému zemědělství a v organizaci „krajinotvorby“. V těchto oblastech sice působí mnoho organizací oficiálních, vědeckých i z popudu lidí vzniklých, ale jejich činnost se mnohdy jeví z nich jako nekvalifikovaná a nákladům neodpovídající. Mnozí lidé si myslí, že ve výše zmíněných  oblastech vyvolávají zmatek a škody nekvalifikovaní nadšenci! Jenže mezi nimi se pohybují i jednotlivci psychicky vyvrácení. Ti si „s vojsky pojatou ochranou“ přírody léčí vlastní komplexy a právem je možné je označit za „ekoteroristy“. Podle „Celestýnského proroctví“ mezi nimi pozoruji tři typy „vysavačů vitální energie“. „Skuhral“, „tazatel“ a „agresor“. Právě tyto typy psychopatů byli těmi, kteří blokováním dokončení dálnice do Drážďan sáli energii z lidí správy státu a z občanů obcí, kudy vedou objízdné trasy. Pseudoochránci přírody bývají také zneužíváni (v roli užitečných idiotů) lidmi se zájmy veskrze egoistickými. Ukázkovým příkladem bylo táhnoucí se blokování stavby obchvatu Plzně. Stáli za ním majitelé nemovitostí stavbou znehodnocovaných. Oficiálně ovšem „ochránci přírody“. Vedle „ekologů“, kteří patří spíše mezi „pacienty doktora Chocholouška“, se jako  pseudoochránci přírody jeví i vysokoškolsky graduovaní „bádalíci“. Jsou to úzcí odborníci „na čolky“ nebo na „emise oxidu uhličitého“. Jejich neduchovnost (jednostrannost) a omezený typ vzdělání jim neumožňuje chápat priority v jejich celkového dopadu na ekosystém. Pravidelností jejich posudků bývá pro názorovou „plochost“ nadřazení podružného faktoru nad hlavní.  V minulosti jsme si o tomto aspektu odbornosti vtipkovali otázkou: „Víš, jaký je rozdíl mezi odborníkem a specialistou? Odborník rozumí všemu, specialista ničemu!“ Jsou-li takoví specialisté na ochranu přírody stavěni do funkcí, škody jimi způsobené jsou milionové. Z mnoha „ekologických zásahů“ do staveb bych připomněl takřka panoptika hodný příběh ekology vynuceného podchodu pro medvědy pod silnicí v Beskydách! Za 15 let jím ještě neprošel žádný medvěd! Prezident bude muset často reagovat na nesprávně  uplatňovanou „ochranu přírody“, která ve skutečnosti diskredituje ochránce jako celek, šikanuje praktické zemědělce, chovatele a myslivce. O tom, co jsem v tomto směru za život viděl a zažil možná  napíši komedii. (Až aktéři vymřou.) Už bych to udělal, ale podle reakcí naslouchajících mám obavu, že jejímu pravdivému obsahu by čtenáři nevěřili.
      Druhým dlouhodobým směrem působení státu a tím prezidenta je prosazování správných, tj. k přirozenosti směřujících občanských a mezilidských vztahů. Jejich přirozeným důsledkem je konstituování stabilizované neboli spokojené společnosti. Harmonizační působení na populaci mají ovšem „v popisu práce“ všichni představitelé státní správy,  justice, zaměstnanci školství a funkcionáři sdružení všeho typu. Bohužel se ale většinou řídí tvrzením tzv. liberálů! Podle přesvědčení liberálů a stoupenců volné ruky trhu je třeba ponechat vývoji společenských trendů zcela volné pole. (Nechat řádit ruku trhu v e všem.) Jenže historie vzniku diktatur nás poučuje o tom, že za volnosti bez mezí převládne ve společnosti vždy moc mafiánů. Tj. asociálů. (Lidí s „černou“ nitkou, satanistů.) Ti svým výkladem spravedlnosti přivodí takovou náladu v národě, že se začnou konstituovat destruktivní společenské proudy. Po vývoji v Rusku a Německu byla poslední ukázkou takového  liberálního samovývoje naše privatizace. Jejím následkem se stala „tržní“ správa státu a justice, jak ji zažíváme. 
       Současný stav úpadku národů a států Evropy vyjevil nutnost z duchovní dimenze přitáhnout vědeckými metodami podložené náboženství. Vlastně konstituovat vědu o objektivních duchovních zákonech pro jednotlivce i národy. Takového náboženství, které bude schopno zformulovat lidi k schopnosti žít kvalitativně vyšší mezilidské a mezivrstevní vztahy. Náboženský úpadek pozorujeme v Evropě již 100 let. Stará forma křesťanství v Evropě umírá. Podle Ježíšova podobenství o soli, která přestala solit. Tato smrt náboženství, neboli starého pojetí člověka a věčnosti, je pravou příčinou krize západní civilizace. Fakticky žitý ateizmus občanů, společenských věd a škol navodil konzumní krizi lidstva. Její důsledky hrozí přivodit nedozírné následky pro přežití lidstva! Bez „nakmitání“ vědomí lidí na nadčasovost (věčnost) nemá civilizace budoucnost. Bez vytěsnění neduchovního materialistického přístupu orgánů státní správy k lidem-občanům  se právní a správní kvalita institucí nemůže prostoupit humanizmem a žitím vyšší spravedlnosti. Západní civilizace je urgentně povinna, z odpovědnosti vůči „Kantovu kategorickému imperativu“ (neboli neviditelnému Stvořiteli), pracovat na posilování harmonizace vztahů mezi lidmi, vrstvami společnosti, na optimalizaci života rodin, na pozvedávání školní výchovy. Tohoto stavu bude, ale možné dosáhnou jen změnou priorit společenského hodnocení člověka.  Charakter člověka musí být v hodnocení veřejného mínění a kultury postaven nad inteligenci a zručnost. Kam zavádí západní civilizaci výchova velmi kvalifikovaných darebáků ve školách, to  právě můžeme zažívat! Zvláště, jsou-li následně postaveni do funkcí. Prvním znakem změn v tomto směru bude diskreditace a následné odstranění současné „americké“ pakultury násilí a sexu z kultury a společenského života. Přitom je třeba si uvědomit, že vyšší úroveň civilizace nemůže být konstituována na ničem jiném, než na nehmotných principech typu láska, přátelství, lidský um, důvěra, právní a hmotná jistota, odpovědnost vedoucích všech úrovní, postup poznání, soucit, vnímání věčnosti, znovunalezení krásy atd. Celé „právo“ a fungování justice musí být pojímáno jako ve hmotnosti uplatněná přirozená Spravedlnost. Tj. slovně zformované vztahy mezi lidmi, které jsou Stvořitelem člověka očekávané. Tak nebude možné uskutečňovat výkon justice tím způsobem, že nezletilí bestiální vrazi (Krupka) pobíhají po státě nebo jsou „jménem humanity“ vydržování po nějakých ústavech, miliardoví defraudanti pobíhají po Rivi érách, a pouzí diletanti typu tykadlového řidiče „sedí“ ve vězení!!! Nebude možné pojímat výkon práva tak, aby jeho uplatňování proměňovalo původně neškodné lidi (způsobem výkonu exekucí), třeba jako Antonína Blažka ve Frenštátě, v šílence. Nebude možné pokračování ve vypouštění takových zákonů, jako třeba exekuční, nebo ty, regulující „předváděcí akce“, které prostřednictvím „lobovaných“ poslanců formulují mafie. Také výklad zákonů lékařskou a farma lobby se nápadně podobá jejich byznysu, ne zájmu občanů. Tento rozpor mezi přirozeně cítěnou spravedlností a výkladem a uplatňováním práva celou justicí je vlastně hlavní příčinou současné „blbé nálady“. Podle mne ale bez systémové změny způsobu správy států a změny společenské filozofie západní civilizací náprava není možná.
       Třetím dlouhodobým aspektem, který představitelé států (i prezident) musí postupně řešit, je nové pojetí mezistátních vztahů a vztahů mezi národy a národnostmi. Cítím, že nově bude nutno pojmout celé národní a světové dějiny. Nacionalistické rvačky a války, zejména v Evropě, musí být objeveny a vyloženy jako vyjevení novověké duchovní zaostalosti. Národnostní a náboženské války byli a jsou směšné a drasticky škodlivé! Jaké národy? Uveřejněte rozbor genofondu jednotlivých evropských národů a lidé poznají, že v důsledku předchozích migrací obyvatelstva je pojem národ jako kmenová jednotka iluz í! Genofond domnělých kmenů je takřka stejný! Obyvatelstvo Evropy se liší jen jazyky a místními společenskými zvyky a obyčeji. Jazykovou odlišnost vyřeší jednotný evropský dorozumívací jazyk (dříve to byla latina), při čemž rodný jazyk každému zůstane jako bonus. Jako nářečí. Pro nás Čechy je nejdůležitější zejména nová kvalita empatie s Němci. Národní antagonizmy  musí pomalu odumřít. Jako vzor pravých evropských vztahů bych uvedl národnostní vztahy v seriálu „Cirkus Humberto“. Aby ale národní antagonizmy mohli „vyhnít“,  je nezbytný výklad českých (ale i německých a francouzských) dějin pojmout nikoliv nacionálně, ale duchovně. Současný výklad dějin všech evropských národů je jeden velký, vždy k momentální potřebě vládnoucí garnitury účelově vykonstruovaný „balamutěnkov“. Komu se zdá předchozí věta nadměrně tvrdá, ať si porovná to, co ve svém životě skutečně prožil, s tím, co o tom čte ve „vědeckém“ a mediálním podání! Včetně událostí roku 1945, 1948, 1968, 1989, způsobu provedení „privatizace“, nemožnosti zabezpečení zdravotní a důchodové péče v budoucnosti. Největším příkladem pádu je srovnání „vědeckých“ průzkumů a skutečných výsledků čehokoliv. Morálka tržní společnosti je: „Dejte mi milion a my „vědci“ vám ty preference vyrobíme!“ Rozdíl zažívaného a jako společensko-vědeckou realitu vykládaného musí soudnému člověku vyjevit míru manipulace, jíž je vystaven u nás i v EU.
       Prezident sice není všemocný, ale zejména u nás je jeho postavení silné. Může klíčovým  způsobem, zejména když se opře o veřejné mínění, ovlivnit směrování vývoje a společenské reformy k dobrému nebo špatnému. Tím nastavuje chod věcí budoucích v jejich lepší nebo horší rozuzlení. Přejme Miloši Zemanovi jako člověku otevření intuice, nutné pro správné rozhodování v dlouhodobých dilematech. Přejme mu pomoc neviditelných sil Hradu, bez ohledu na to, zda na ně subjektivně věří. Otevřeností vůle vůči duchovnímu si otevře přísun sil pro tělo i pro duši z „vibrační“ roviny duchovního vedení národa.