Páter Pius ve styku s lidmi

"Komu hříchy odpustíte, těm budou odpuštěny; komu je však zadržíte, těm zůstanou"

(evangelium sv. Jana; 20-23)

Ježíš dal apoštolům a jejich nástupcům tuto moc. Proto i páter Pius zpovídá lidi, aby je smiřoval s Bohem. Je to jeho poslání. O příbězích z jeho zpovědnice jsme informováni od kajícníků, kteří se s ním setkali - on sám je vázán zpovědním tajemstvím, jako každý kněz. Při zvláště velkých návalech kajícníků proseděl ve zpovědnici v průběhu dne až 18 hodin. Vyzpovídat za den několik set lidí je však nesmírná psychická i fyzická námaha; s pomocí Boží to páter Pio po mnoho let takto zvládal. Nyní zpovídá jen po určitý počet hodin denně, jak mu to dovoluje zdraví a jeho představení.

Ženy zpovídá v kostele v prostičké zpovědnici, muže v koutku sakristie. Usedne na židli, kajícník použije klekátka; závěs chrání oba před zvědavými zraky. Čekací lhůta se mění podle počtu poutníků, u můžů to bývá 5 - 18 dní, užen 8-35 dní. Páter Pio nejedná s každým kajícníkem stejně. Nebere zřetel na jejich společenské postavení, nýbrž jen na jejich duši, jak ji ve světle Božím spatřuje. S čestnými a přímými lidmi jedná nesmírně mile a propouští je se slovy: "Jdi, Ježíš tě má rád!" Jindy kajícníka odmítne zpovídat, věda, že se k němu vrátí později lépe připraven. S těžkým hříšníkem, který se snaží najít správnou cestu, jedná co nejpřívětivěji, ale s farizejskými křesťany, přesvědčenými o vlastní dokonalosti, se nijak nemazlí.

Páter Pius je ve zpovědnici vždy osvícen - Bůh mu dává nahlédnout skrze nejvyšší vševědoucnost. Přihodí-li se, že by hříšník chtěl z falešného studu zamlčet nějaký hřích, Pius ho varuje: "Máš na rtech rouhavá slova!" Velmi přísný je k těm kdo se dopuštějí chyb ze zvyku a nemají upřímný úmysl se polepšit; takovým odmítne rozhřešení a vymezí jim lhůtu k nápravě. Bez opravdové lítosti a úmyslu skoncovat s dosavadním způsobem života ať nikdo nečeká, že by mu dal páter Pius rozhřešení.

Je jen jedno slunce, a podle něho se řídí hodiny na celém světě; tak je i jeden Bůh, jehož zákonem se všichni máme řídit. Na otázku, proč bývá k některým kajícníkům tak tvrdý, odvětil: "Víš jak mě to bolí, musím-li před někým zavřít okénko? Ale Pán mi to poroučí; já sám nikoho nevolám ani neodmítnu - to dělá Někdo jiný - já jsem jen jeho neužitečný nástroj."

Mladý muž přišel do sakristie plné lidí: "Otče prosím Vás, rád bych se vyzpovídal!" Páter si ho změřil a obdařil ho titulem: "Čuně!" Hluboce ponížený zahanbeně odcházel. Jeden z kněží se Pia znepokojeně ptal, proč užil takového výrazu. "Kdybych mu to neřekl do očí, byl by navěky zavržen. Žije v divokém manželství, a to je před Bohem strašná věc. Tohle pokoření mu udělá velmi dobře, za pár dní se vrátí. Ve zpovědnici bych mu tak ostré slovo těžko mohl říci; byl by tam přiklekl bez lítosti a bez úmyslu se napravit a já bych ho musel propustit bez rozhřešení." Muž se po několika dnech vnitřně zcela změnil a Pius jej přivítal s otevřenou náručí: "Vidíš synu, teď z tebe má Spasitel velkou radost!" Věděl, jaké úsilí musel mladý muž vnitřně vynaložit, abyse rázem vymanil z léta trvajícího nečistého poměru. Jiné podobné odmítl přijmout s poukazem: "Dej si nejdřív do pořádku své věci!" Je si jist, že se odmítnutý vrátí, až přeruší nečistý poměr; pak mu rád udělí rozhřešení.

Jednoho člověka při zpovědi upozornil na jeho nepřátelský poměr k sousedovi a napomenul ho k brzkému usmíření, aby mu i Bůh odpustil. Muž byl veveden z míry, že páter Pius o tom ví. Pána z Modeny se tázal, zda si vzpomíná, jak mu při čištění auta vypadl z rukou klíč a jak se při tom strašlivě rouhal. Věděl vše přesně, jako by byl přítomen. Ženě, která už na sebe "nevěděla" žádný hřích, poručil, aby se šla podívat dolů k rybníku a pak se vrátila. Spatřila v něm své děťatko, které před 19 lety zavraždila a odhodila do jakési tůně. Hluboce otřesená, vyznala pak před Bohem svůj hřích. Výčitkami svědomí trýzněný vrah přiklekl ke zpovědi; pověděl na sebe mnoho hříchů, ale nenašel odvahu přiznat se k vraždě. Páter mlčel. Po chvíli uchopil kajícníka za rameno a vedl ho podél lavic zaplněných čekajícími muži. Vedený náhle vykřikl a omdlel. Když se vzpamatoval, odvedl si jej páter Pius znovu do zpovědnice, z níž se po nějaké chvíli vracel se zářícím obličejem. Doznal pak několika lidem, že mu páter Pio vyprosil u Boha milost spatřit onoho zavražděného, jak sedí v lavici mezi ostatními , a to na něj zapůsobilo tak, že se ke své vině přiznal.

V únoru 1956 prosilo po zpovědi jedno děvče pátera Pia, aby jí pomohl dostat se do kláštera. Dostalo však radu: "Vrať se k pánům u nichž sloužíš; pojedou na dovolenou k moři a vezmou tě s sebou. Pak zase přijď a pohovoříme si o klášteře." Po několika měsících se tedy vrátila a po zpovědi s tlukoucím srdcem vyjevila novinu: "Mně se už do kláštera nechce. Víte, seznámila jsem se o té dovolené s jedním chlapcem a chceme se vzít." Páter se usmál: "Vidíš, vždyť jsem ti říkal, že nejdřív musíš jet na dovolenou k moři, potom teprv, že si promluvíme o klášteře!" A můžeme se právem domnívat, že z budoucí jeptišky se stala vzorná manželka.

Muž se kajícně vyznal z hříchů, byl však překvapen otázkou: "A o té kradené náprsní tašce nevíš nic?" Udiveně se muž tázal: "O jaké tašce?" Zdá se mi, že už na to nemyslíš, vzpomeň si však. Bylo to ve francouzském tažení; vešels tehdy do domu a našels tam náprsní tašku s 75 000 franky. Nebyls v žádné nouzy a neměls právo si ji vzít." Něvěděl jsem, padre, čí ta taška je." "To je zvláštní, čí je ten barák jsi také nevěděl; pročpak sis ho neodnesl?" Páter Pio mu nařídil, aby obnos po částech věnoval na dobré účely, že je toho finančně schopen; když se však zdráhal, odepřel mu rozhřešení.  Za několik dní se vrátil rozhodnut škodu napravit a dostalo se mu rozhřešení.

Chlapec z Vidně se tázal pátera Pia: "Mám studovat na lékaře?" "Ale ano, je to krásné povolání!" Stejnou otázku položil další, bylo mu však doporučeno povolání jiné. Jiný hoch se chtěl stát knězem. "Ano, udělej to, Pán tě volá. Nebudeš však knězem světským, nýbrž řádovým" - chlapec měl totiž v úmyslu vstoupit do řádu. Nerozhodný mládenec se ve zpovědi ptal, má-li se oženit, či stát knězem. "Ožeň se; je lepší knězem nebýt než být knězem špatným." Dívce, která chtěla vstoupit do kláštera řekl: "Jsi k tomu povolána, je to tvá povinnost." "Vím, ale maminka mě nechce pustit." "Musí tě pustit, protože si Pán přeje! Budu se za tebe modlit." Matka však trvala na svém. Za půl roku zemřela a děvče mělo cetu volnou.

Jeden člověk se posmíval svým sousedkám, že chtějí putovat za kapucínem. Jak už to však ženy dovedou, přemluvily jej, aby jel s nimi. Muž se zúčastnil i mše pátera Pia, ale prohlásil: "Co na tom bylo zvláštního; byl bych lépe udělal, kdybych šel do lesa na dříví. Jedu domů." Sousedky mu ovšem nedaly pokoj; zůstal tedy a šel do kostela i odpoledne. Vyslechl, jak si vzdělaní i prostí povídají o páteru Piovi podivuhodné příběhy, šel tedy s nimi do sakristie. Páter Pius se na něho zahleděl velice laskavým pohledem a zcela jej získal. Příštího dne ráno byl v sakristii opět, páter Pius se k němu přitočil: "Poslouchej, ty už máš tu duši pěkně zaprášenou!" a vedl si jej do zpovědnice. Muž pak celý šťastný vyprávěl: "Páter mě vyzval abych se vyzpovídal; řekl jsem mu všechno a když už jsem si na nic nemohl vzpomenout, pomohl mi sám: "Musíš přece ještě vědět, jak sis jednou doma v kuchyni ve vzteku zul botu a mrštil jí po kříži - cožpak to nevíš? Doufej v nekonečné Boží milosrdenství!" A když jsem se ptal, jak bych mohl své hříchy Pánu Bohu vynahradit, řekl mi: "Obracej své přátele, já jsem ti pomohl k víře, ty ji dávej dál." Učitelka si ve zpovědi stěžovala, že bývá při modlitbě roztržitá. Poučil ji. "Dobrovolně roztržitá být nesmíš; když už však roztržitá jsi a přesto v modlitbě pokačuješ, máš velkou zásluhu. Vždyť ná Spasitel ví, že se k Němu nemodlí anděl, nýbrž slabý člověk. Jen se stále modli a buď trpělivá!"

(z publikace 'Informace o páteru Piovi' - Karl Wagner 1966)