Silné zážitky v přítomnosti pátera Pia

Každý máme své přátele a nepřátele - má je i páter Pio. Není učedník nad Mistra; i Ježíše pronásledovala lidská zloba a přibila jej na kříž. Páter Pius bývá nenáviděn, neboť je pro mnoho lidí vykřičníkem, ukazuje se, že nežijí tak jak by měli. Kdysi jelo podél kláštera autotaxi; cestující se počal řidiče vyptávat, co je to za budovu; dostal odpověď, že kapucínský klášter. "A co ta klinika - to mají kapucíni tolik peněz, že si to mohou dovolit?" "Vážený pane, to je tak. V klášteře žije páter Pius, který má na těle Kristovy rány, lidé říkají, že je to světec; na jeho přímluvu se tady i daleko ve světě dějí zázraky. Je zcela nezištný a nic nepřijímá, přesto však monoho poutníků tu nechává dary. Páter Pius jich použil ke zbudování kliniky; ta přece slouží veřejnosti. Pro sebe si nenechá nic." Rouhač však začal vzpílat, jeho nadávky byly stále nenávistnější a nakonec pátera Pia proklel. Když zastavovali, prohodil: "Za pár dní tu budete mít náramnou slavnost." "Jakou slavnost?" Vystrojíte páteru Piovi pohřeb a bude po všem." Právě dorazili k hotelu. Host stačil ještě vystoupit a mrtev padl na chodník; bylo mu asi 30 - 33 let. Lidé se shlukli a soudili, že byl raněn mrtvicí. "Byl nějak vzrušen, hádali jste se snad?" "Ne, vysvětlil řidič, jen jsme mluvili o páteru Piovi" a podal obsah rozmluvy. Jeden z přítomných se rozběhl do kláštera za páterem Piem, byl přivítán slovy: "Nemusíš mi nic povídat. Když ten člověk vyřkl kletbu a přál mi smrt, byl jsem ponořen v Boha. Kletba se odrazila a zasáhla jej samého - za několik dní mu vystrojíte pohřeb." Jindy se před klášterem zastavil člověk, který fanaticky nenáviděl všechno co souvisí s církví, a se zaťatými pěstmi vykřikoval: "Hanba tomu páterovi, hanba mu." Na místě zchroml, ale Bůh mu dopřál obrácení. Pokud nepřátelé pátera Pia zemřeli, byla to vždy strašná smrt.

Jednou dovedli ke zpovědnici pátera Pia děvčátko; kleklo si zepředu tam kde bývá záclonka a po zpovědi řeklo: "Padre, jsem slepá; mám ještě čtyři sestry a všechny jsme slepé. Prosím vás, modlete se za mne abych viděla! Ale nechci na vás naléhat, ať se stane podle vůle Boží!" Byl pohnut její odevzdaností a vyzval ji: "Pomodleme se spolu!" Děvče sepjalo ruce a páter Pius je vzal do svých probodených dlaní. Počali se modlit zdrávas Maria. Při slovech 'Pros za nás hříšné' děvče vykřiklo: "Otče, já vidím!" Vidím i oltář a všechno!" Lidé propukli v pláč i jásot zároveň nad uzdravením děvčete, které bylo od narození slepé; několik nevěřících v té chvíli změnilo své názory.

K páteru Piovi přivedli muže slepého již několik let; jeho přátelé našeho kapucína prosili, aby ho uzdravil. Pius se na něho zahleděl a předložil mu k uvážení: "Vyber si: chceš-li být šťastný tady na zemi, nebudeš šťastný na onom světě!" Překvapený slepec po chvíli váhání odpověděl: "Padre, raději tedy na onom světě." A laskavý kněz ho dobrotivě potěšil, pohladil po tvářích a dodal mu síly, aby svůj kříž nesl lehčeji. Zařídil též, že postižený směl navždy zůstat v jeho blízkosti.

Také vlastního synovce odmítl uzdravit z epilepsie. "Bůh by ti sice dopřál zdraví, kdybych ho za to prosil; nemohl bych to však Pánu Bohu zodpovědět, protože bys pak moc užíval světa. Svedlo by tě to na zcestí a zahubil bys svou duši."

Na obou případech je patrno, proč není pomoženo všem postiženým; děje se tak i v Lurdech, Fatimě atd..Bůh totiž může dát člověku jenom to, co mu prospěje. Páter Pius to osvětluje i z jiné stránky: "Co můžeme Pánu Bohu nabídnout lepšího než svá utrpení! Snášet utrpení - to je milost od Boha!" Strádání člověka posiluje a vychovává víc než všechny radovánky - umí-li ovšem svůj kříž vzít pořádně na ramena.

Šestého září 1956 po mši svaté, sloužené venku, přinesli rodiče na židli dívku, která již léta těžce zkoušela měknutím kostí a volali za odcházejícím páterem Piem, aby se nad jejich dítětem slitoval. Ten se zastavil a požehnal jí znamením kříže. Děvče vyskočilo a s křikem :Padre Pio, já mohu běhat!" mu přiběhlo políbit ruku.

V červenci 1957 jsem se setkal s paní v Hamburku; byla to učitelka a trpěla měknutím míchy. Hrudník měla v sádře. Nebylo jí pomoci. Učila se italsky, protože se chtěla u pátera Pia alespoň vyzpovídat. Když se po dlouhém čekání dostala do zpovědnice, řekl jí páter Pio k jejímu překvapení: "Už nemusíš chodit k lékaři ani brát léky, zbavím tě tvého trápení." Byla hned zdráva. Po tři dny jsem jí denně potkával; stále jen opakovala: "Jsem zdravá, jsem zdravá!"

Jedna matka z Pesary přinesla v náruči umírající děcko; bylo mu asi 4 - 5roků. Když s pláčem vstupovala do kostela, volala: "Otče, pomozte, dítě mi umírá v náruči a snad už je mrtvé! Nepomůžete-li, nechám vám je tu!" Přikročila ke zpovědnici. Páter Pius dítě požehnal a vrátil je se slovy: "Tak ty jsi maminka; tady máš tedy své dítě!" Vyběhla opět před kostel. Děcko se počalo ošívat a chtělo dolů; roběhlo se a vřískalo: "Mami dej mi něco, já mám hlad."

Při vší kněžské mírnosti a někdy i přísnosti neschází páteru Piovo humor. Jedna žena, trpící bolestmi hlavy, se za ním kdysi vypravila, před tím, v naději, že jí bude pomoženo, si dávala pod polštář jeho obrázek. Při každodenním ustýlání jí však přišlo zatěžko obrázek přendavat - když se její potíže neměnily, dopálila se a s pravým jižním temperamentem jej zastrčila do slamníku: "Stejně mi nic nepomaháš, tak co se s tebou budu zlobit; tady si lež." Za půdruhého roku přišla k páteru Piovi znovu ke zpovědi; ten jí však přiklapl okénko před nosem. Nevěděla, na čem je, zůstala tedy klečet dál. Když se zas okénko pomalu otevřelo, spatřila usmívající se tvář: "Copak se ti nelíbí, že jsem ti přiklapl okénko? Myslíš, že já jsem byl šťastný, když jsi můj obrázek zastrčila do slamníku?"

Jistá dáma z Grenoblu spatřila ve snu neznámého kněze. Řekl jí: "Přivedeš na svět děcko, ale bude mrzáček na nohy. Netrap se tí a přijeď do Itálie. Tam ti už řeknou, co máš dělat!" Sen se splnil - a v rodině nastalo velké rozrušení; všechna lékařská pomoc nebyla nic platná. Asi po třech měsících se otec dítěte dozvěděl o slavném milánském lékaři a manželku s děckem k němu vypravil (bylo září 1956). V Iátálii musela několikrát přesedat, až nakonec ve vlaku usnula. Když procitla, zjistila, že nastoupila do nesprávného vlaku. Byl to rychlík do Foggie a jelo v něm několik poutníku, kteří cestovali za páterem Piem. Počali ji přemlouvat, aby jela s nimi. Namítla, že hledá specialistu a ne kapucína; posléze se však dala přemluvit. Když v San Giovanni Rotondo vešla do kostela, užasla. Kněz sloužící mši byl totiž ten, kterého viděla ve snu. Když se dozvěděla, že na setkání s ním by musela čekat 35 dní, poprosila jednoho z poutníků, aby vzal s sebou děcko do sakristie. Když se tam páter Pio dostavil, prosil ho ten muž, aby děcko požehnal. "Jakpak se jmenuje?" tázal se Pio. "Nevím, není moje." "Tak ho pěkně ones ven, protože ono žádné jméno nemá. Jsou mu už tři měsíce a není pokřtěné." Když se tedy pán vrátil k matce, vysvětlilo se, že si její muž nepřeje, aby děcko bylo pokřtěno. S pláčem opustila kostel a telegrafovala manželovi; odpověděl, že se křtem souhlasí. Páter Pius tedy dítě pokřtil. Když při udělování této svátosti, pronášel poslední slova, ozval se třesk. Matka děcko rozbalila a zjistila, že dlážky, které mělo na nohou, jsou zlomeny, a nožičky jsou rovné. Tu páter Pius dodal: "Z tohoto dítěte bude jednou velký světec." Hluboce dojata, vracela se paní domů.

(z publikace 'Informace o páteru Piovi' - Karl Wagner 1966)