Význam utrpení Ježíše Krista

Veškerý život ve stvoření je ve své podstatě přirozenou součástí vyzařování Zdroje životní síly. Pokud si uvědomujeme vztah k Bohu, získáváme prožitek pozitivního vztahu k veškerému životu, který nám dává objektivně poznávat a chápat, a tak se přirozeně zapojovat do života celku. Náš přínos v rámci celku spočívá v pochopení lidské bytosti jako bytosti odpovědné vyššímu principu života, která má vůli žít svůj život na Zemi v přirozené odpovědnosti k Bohu. Tuto přirozenost lidské bytosti jako duchovní bytosti v těle, nám připoměl svým způsobem prožívání Ježíš Nazaretský. Každý rok o Velikonocích máme novou příležitost uvědomit si skutečný význam jeho života pro život každého z nás.

              Velikonoční příběh Ježíše Krista začíná poslední večeří Páně, pokračuje jeho hlubokou vnitřní modlitbou v Getsemanské zahradě, jeho zatčením a předvedením před soud, jeho odsouzením, cestou na kříž, ukřižováním a končí vzkříšením. Jaký význam mají tato "dějství" jeho pozemského života pro každého z nás? Smyslem Ježíšova života je vůle zachovat jednotu s boží vůlí a v této jednotě překonat všechny nástrahy vládce tohoto světa. Ježíš je vždy ve své božské rezonanci s nejvyšším principem života, s Bohem, svou duchovní láskou, duchovní moudrostí i duchovní aktivitou. Tato skutečnost dává vzniknout novým situacím, iniciuje v každém, kdo se s ním setkává, vůli rozhodnot se pro Boha, dát v každé situaci přednost Bohu, tzn. iniciuje k tomu, co je skutečným přesvědčením o Bohu. A naopak, spouští v lidech kteří nežijí s vírou v Boha různé projevy nevole a odporu. V posledních dnech před jeho odsouzením a ukřižováním tato iniciace sílí. Níže uvádím krátký vhled, ke kterému jsem byl přiveden v napojení na ducha pátera Pia. Je dobře si v této souvislosti uvědomit, že páter Pio snášel trpělivě po dobu padesáti let bolestivá stigmata, aby tak přivedl pomoc hledající blíže k pochopení významu velikonočního utrpení Ježíše Krista a tím i k pochopení a přijetí významu Principu Krista pro život každého člověka.

             Při poslední večeři vnímá zradu toho, který jej chtěl následovat, toho který zůstal mezi posledními dvanácti, jenž vytrvali až do poslední chvíle. Přesto mu podává skývu chleba se slovy: "Udělej to, co chceš udělat". Nemyslí na opuštění a ponížení, které jej čeká - když vidí, že jej Petr zapře a ostatní učedníci od něj utečou - zůstává v duchovní lásce a v nejvyšším projevu lidskosti, myje učedníkům nohy.

             V Getsemanské zahradě se dostává jeho duch i duše pod nepředstavitelný tlak temna, které má zkoušet jeho přesvědčení. Ti, kteří jej měli podpořit, aby tak spolu s ním vyrostli v těžké životní zkoušce, usnuli. Zůstal sám, nepochopen a s vidinou odsouzení a potupné smrti na kříži. A tak se modlí a proniká hloubkou svého ducha všechno to, co na něj doléhá. "Otče, pokud je to tvá vůle, dej mi pít ten kalich hořkosti a utrpení." Zná význam duchovní lásky, jenž spojuje člověka s Bohem, žije i nyní touto láskou. Ví, že není jiné cesty z pout tohoto světa, než trvalý prožitek lásky a moudrosti, která je živou součástí Království nebeského. To, co on vnímá a žije ve spojení s Bohem, to probouzí život v každém z těch, kteří v něj uvěřili, kteří jsou na něj naladěni a chtějí si udržet toto naladění.

              V hluboké modlitbě získává sílu a jde vstříc těm, kteří jej přišli zajmout. Sílu ducha nelze spoutat. Duch je vždy svobodný, duch je vždy nad iluzorní realitou hmotného světa. Zatčený Ježíš je stále tím kým je, jeho spojení s Bohem je neměnné, je stálé a trvalé. I před pilátem mlčí, protože ví kým je a kým jsou v tuto chvíli ti okolo něj. Po pilatově otázce znovu prožívá své spojení s Bohem, když říká: "Neměl bys žádné moci nade mnou, kdyby ti nebyla dána od Boha" a také, "Mé království není z tohoto světa". Pilatova snaha dovést jej ke slovům, na jejichž základě by jej mohl osvobodit, se stupňuje. V jednom okamžiku dostává Ježíš, po své odpovědi, prudkou ránu od jednoho z přihlížejících vojáků, jeho odpovědí je znovu láska spojená s moudrostí: "Dokaž, kde jsem se slovem provinil, jestliže ne, tak proč mne biješ?" Čím více projevuje své přesvědčení o Bohu, tím větší je zaujatost a nenávist nevědomých lidí okolo něj. Není kam uniknout, cítí stále silněji a silněji, že jedinou cestou je vytrvat v tom co je Bohu milé. Tato představa jej naplňuje hlubokou vnitřní radostí, je zaplavován boží přízní.

            Odsouzen davem, nese kříž. Jeho duch je naplněn přesvědčením, které nelze ničím překonat. Trpí, když vidí, že ti pro které přišel zůstávají tvrdošíjně na svém a haní boží majestát. Touží se zcela dát, tak jako dobrý Bůh dává život světu, i přes všechny urážky a příkoří. Zbit a zkrvaven, trpí bolestí duše i těla. Jeho vnitřní přesvědčení prověřují ta nejhorší muka. A přesto, jeho duch i duše září čistotou úmyslu, jeho vnitřní prožívání je trvalým rozhovorem s Bohem.

            Na kříži volá: "Otče můj odpusť jim, nevědí co činí". I na kříži chce pomáhat, a tak svěřuje Marii Janovi a svěřuje Jana Marii. Jeho tělo, zasažené mnoha ranami, se mění. I jeho cítění vnitřního kontaktu s okolím se pod vlivem úbytku fyzických sil mění, a proto volá: "Otče můj, proč jsi mě opustil?" V tu chvíli ztrácí vědomí a odpoutává se od těla - aby do něj mohl v pravou chvíli znovu vstoupit, a tak naplnil to co řekl: "Zbořte tento chrám, ve třech dnech jej ve spojení s Bohem obnovím." Chrámová opona se roztrhla, duchovní, duševní i biologickou úrovní tak prošla hluboká rezonance jednoty duchovního principu s principem božským! Tento záblesk má trvalou hodnotu pro život každého z nás, je cestou po které lze vystoupat vzhůru do duchovních sfér. Nyní záleží na každém člověku, co upřednostní ve svém každodenním životě, jak se zachová v různých životních situacích. Nyní záleží na každém člověku zda upřednostní jeho příklad. Ježíš Nazaretský svůj úkol splnil, neustoupil jako člověk v lidském těle ze své věrnosti Bohu, stal se Kristem.

               Mějme stále na paměti, Ježíš Kristus podstoupil nepředstavitelná duševní i fyzická muka, aby tak překonal skrze stav svého vědomí v těle veškeré nástrahy vládce tohoto světa! Ten, kdo přijme Krista, přijímá jeho duchovní a duševní kvalitu, kterou on prožil zde na Zemi ve svém fyzickém těle. Toto přijetí dává člověku schopnost čelit všem nástrahám nižších bytostí hmotné dimenze, které nás chtějí - jako bytosti obdařené duchovní silou - dezorientovat, a tak stahovat dolů do hrubších vibrací, a tak z nás čerpat životní sílu. Měli bychom mít na zřeteli, Ježíš Kristus přetrhl pouta, jimiž nás spoutává vládce tohoto světa, jedině s ním můžeme přejít bezpečně do vyšších sfér duchovních a pocítit svůj živý vztah k Bohu, jako původci veškeré hojnosti a všeho dobra.